Poslechněte si vzpomínky jazzové zpěvačky Jany Koubkové
„Už mockrát jsem si říkala, že kdyby se všichni chovali podle desatera božích přikázání, bylo by na světě mnohem líp,“ soudí Jana Koubková Koubková (* 31. října 1944), zpěvačka a textařka, jedna z předních osobností českého jazzu. Její rozhlasové vzpomínky si poslechněte on-line v pětidílných vltavských Osudech.
Do kostela zpěvačku přivedla prababička: „Byla pro mě hrozně důležitá. Tátu jsem moc nepoznala, naši se rozvedli, když mi byli čtyři, máma musela pracovat, na mě neměla čas, a tak mě vychovávala právě prababička. Ta mě vodila do kostela na svaté přijímání a ve škole jsem měla katechismus, to jsou moje základy.“
Roku 1950 zavedla prababička tehdy šestiletou Janu šťastně taky ke „Kulínčatům“, do dětského pěveckého sboru, kde Jana Koubková dostala základy pro veškeré další pěvecké působení.
Dlouho chtěla být novinářkou, dělala i zkoušky na konzervatoř, ani jedno nevyšlo, takže jako patnáctiletá šla tzv. do učení a vyučila se elektronavíječkou. „Jsem technickej antitalent, ale naštěstí mi šlo to zpívání,“ hodnotí z odstupu let své angažmá v ČKD.
Postupně začala účinkovat ve skupinách Jiřího Linhy, Lubomíra Pánka a na čas zakotvila také v AUS. Svůj hlas jako „nástroj“ uplatnila také v Jazz Half Sextetu Viktora Kotrubenka. A samozřejmě zásadní pro ni jako pro sólistku bylo Jazz sanatorium kontrabasisty Luďka Hulana, jedné z průkopnických postav českého moderního jazzu.
Chvíli zažila v souboru C. K. Vocal také atmosféru divadla Semafor a rovněž založila populární uskupení Hot tety. „Tehdy se vyrojily různý hlášky jako – pozor jdou teplý tety – ale já to myslela třeba jako hot jazz a tak. Prostě jsme tak zůstaly.“
V 70. letech začala zpívat i s tanečními kapelami, a to i v zahraničí. „Projela jsem kus západního světa a poznala, co je to tvrdý profesionalismus a jak to všechno snášet.“
Začátkem 80. let se Jana Koubková dala dohromady s kytaristou Michalem Pavlíčkem a bubeníkem Jiřím Hrubešem. A vznikl Horký dech Jany Koubkové.
„To bylo něco! Natočili jsme desku u Supraphonu. On to není jazz, je to prostě krásná hudba, kterou víceméně vymejšlel Michal a my jsme mu do toho kecali. Michal byl nositelem úžasnejch nápadů, bylo to tvrdý zkoušení, náročný, ale výsledkem je, že ta hudba se mi líbí dodnes.“ Jenže na vzestupu se skupina rozpadla, oba pány přetáhl k sobě Michael Kocáb a zanedlouho vznikl Pražský výběr.
„A co teď, Koubková? Co teď?,“ říkala si zpěvačka, ale protože patří mezi ty lidi, kteří „ když nic není, tak něco udělají, aby něco bylo“, začala hrát a zpívat s různými muzikanty v komorních uskupeních a tandemech. Během let prošla mnoha stylovými seskupeními. Od blues, swingu, mainstreamu přes bebop, latin, free až po world-ethno a fusion.
V roce 1981 s vehemencí sobě vlastní založila Jana Koubková festival Vokalíza /1981–2000/ pro jazzové, bluesové a rockové zpěváky. Každoroční beznadějně vyprodaný hudební maraton v paláci Lucerna v Praze uvedl řadu interpretů, kteří tehdy začínali, nebo nebyli ještě známí (Ledecký, Müller, Arnetová, Basiková aj.).
Nejen hudební život Jany Koubkové byl ale nahuštěný a plný. V zákrutách se odehrával i její osobní život. Po čase se maminka odhodlala k dalšímu vztahu, který ovšem skončil sebevraždou otčíma v době, kdy čekala dítě, a další nevydařený vztah s dalším mužem po dalších několika letech vyústil v mezinárodní pátrání po něm, protože Janina matka i s ním měla dítě. A nakonec navíc zemřela i maminka, nebylo jí ani 50 let, takže Jana Koubková zůstala s malým bratrem sama, druhý bratr byl tehdy už dospělý, ale ani jeho osud neskončil dobře.
„To bylo těžký. Už jsem tehdy zpívala v různých nočních barech a tak, takže jsem přišla domů třeba v půl třetí a pak v půl sedmý vstávat, udělat bráchovi svačinu, vzít ho do školy, prostě starat se o něj, a přitom jsem normálně chodila do práce…, to dlouhodobě nešlo. Byla jsem na všechno sama. Ani já jsem v tý době žádného partnera ani příbuzné neměla, a malému bylo osm let.“
Na hudebním poli se v průběhu let Jana Koubková zúčastnila mnoha hudebních festivalů nejen v Evropě, ale i na Kubě, Alžíru, Senegalu, Pobřeží Slonoviny, Libanonu, Izraeli, Maroku...
Mezi ojedinělé hudební projekty, o kterých se v rozhlasových osudech zpěvačka také zmiňuje, patří LP Jazzperanto s japonskou klavíristkou Aki Takase a CD Absolonie, natočené s perkusistou Milošem Vacíkem v jeskyni Eliška v Moravském krasu. Tomuto projektu ostatně organizačně napomohl Janin bratr, jeskyňář.
Daří se jí i jako textařce. Vydala tři knížky – Recepty proti samotě, Zutí provádím s chutí a Básně z jazzové dásně a chystá další: „Říkám tomu zvukomalebnorytmickoptákovská poezie, různé legrácky, hravosti s češtinou, to mě prostě všechno baví. Ráda si hraju,“ komentuje své knížky autorka, která stále koncertuje, nedávno jí vyšlo nové CD A tak si jdu, pořádá různé hudební semináře pro školy, píše, poslouchá, zkrátka žije. „Bzzz“.
Připravila: Vladimíra Bezdíčková
Technická spolupráce: Jiří Flossmann
Natočeno v roce 2019.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
