Populisty posiluje výsměch občanské společnosti a odtrženost politiků, píše historik

18. červenec 2017

Na bílé chátře záleží. Tak by se daly jednou větou shrnout fatální následky ideologie, kterou už několik let hlásají takzvané pseudoliberální elity a jejíž semena v současnosti klíčí i tam, kde by to nikdo nečekal.

Tak začíná komentář, který pro švýcarský list Neue Zürcher Zeitung napsal profesor historie východní Evropy Jörg Baberowski z Humboldtovy univerzity v Berlíně. Jak uvádí, po celé Evropě jsou na vzestupu hnutí, která lidem namlouvají, že pouze obyčejní občané jsou opravdoví reprezentanti národů. Zbraní takových hnutí jsou protesty, jejich informačními kanály jsou ulice a sociální sítě, na kterých zveřejňují mainstreamovými médii opomíjené informace.

Voliči populistických stran nesnášejí všední realitě vzdálené elity, které podle nich žijí v tom nejlepším možném světě, na hony vzdáleném světu smolařů a ztroskotanců. Někteří lidé se však úspěchu populistických hnutí diví. Jak se mohlo stát, že si občané volí reprezentanty trapnosti, navíc poté, co se elita vůči takovým hnutím ohradila?

Jsme také oběti

Úspěch populistů není ve skutečnosti žádná záhada. Populistická hnutí veřejně vystupují s tím, že pravidla jsou jim cizí, stejně jako jim je lhostejný establishment. Občanská společnost se většinou populistickým gestům a rétorice vysmívá, aniž by však chápala, že právě tyto – na první pohled nevýznamné přídavky – jsou garantem úspěchu populistických hnutí.

Lidé tato hnutí diskreditují a nechápou, že pro mnohé voliče je právě odpor občanské společnosti k populistům důvod, proč je volí. Kdo se přizná ke špatnému vkusu a mluví urážlivou řečí, promění své stigma v poctu, čteme v komentáři.

Za co ještě by se měl člověk stydět, když je jím shora opovrhováno, pokračuje Baberowski. Když se mohou zástupci všemožných organizací prezentovat jako oběti, proč by se pak měli zříkat uznání ze stran populistů ti, o jejichž záležitosti se elity nezajímají?

Buzzfeed na londýnském průvodu gay pride v roce 2016

Když je člověk obklopen oběťmi, chce být také obětí. Stát se tak mění v mediátora konfliktů nejrůznějších skupin, v nejhorším případě se sám stává politickým hnutím. Občanská společnost však na takových tahanicích tratí, soudí Baberowski.

Řád a sounáležitost

V dobách krizí se odhalují základy, na nichž stojí život. Ten, kdo žije v jednotě se svým okolím, se o život nemusí strachovat. Většina lidí v západní a střední Evropě v posledních desetiletích žila v blahobytu a ve víře v samouzdravující síly civilizace. Lidé mohli ignorovat politiku, protože žili ve shodě s většinovým přesvědčením a protože pořádek a blahobyt se zdály být zajištěny navěky. Faráři a odboráři lidem radili, koho mají volit, a nikdo to nepovažoval za utlačování nebo poručnictví.

Politické strany spolupracovaly, demokracie nebyla tak pluralistická a dynamická jako dnes. Lidé ji považovali za určitý řád a měli pocit sounáležitosti. Evropský národní stát byl domovem občanů, kteří se – nehledě k sociálním rozdílům – považovali za součást celku. Národní stát byl úspěšným projektem jen proto, že zajišťoval ochranné a základní funkce a oslaboval partikulární moc, aniž by ji chtěl úplně zničit.

Občanská společnost omezovala všemocné nároky státu tím, že se organizovala ve formě korporací, spolků a hnutí, pokračuje Baberowski v komentáři v Neue Zürcher Zeitung. V západní Evropě se časem tato funkce občanské společnosti vytratila. Zjednodušeně řečeno, občanská společnost se rozpadla a nahradili ji jednotlivci, kteří buď sami, nebo v nejrůznějších hnutích rozličných zájmů, vystupují proti státu.

Poražení globalizace

Globalizace přinesla nové perspektivy vzdělaným a bohatým lidem, chudým však dala málo. Ti první se národního státu zříkají, protože se dokážou se společenskými změnami vyrovnat, ti druzí ale takovou možnost nemají, protože stagnují a zároveň musí nést politické důsledky svých představitelů.

Logo

Baberowski upozorňuje také na krizi tradičních politických stran, jejichž programová náplň téměř splynula. Zároveň se ptá, jestli demokratické strany dokážou řešit aktuální problémy a jestli je vůbec na místě divit se úpadku demokracie, když se političtí představitelé vyhýbají konfliktům a nezabývají se existenčními otázkami.

Podle Baberowského jsme zapomněli, že současnému opovrhování tradičními politiky předcházelo to, že oni opovrhovali občany. Marine Le Penová a Geert Wilders by nebyli, kdyby demokracie plnila to, co slíbila, a kdyby elity neopovrhovaly všemi lidmi, kteří nevnímají život jako pouliční festival rozmanitosti.

Většina lidí chce žít v pevném systému, který odpovídá jejich životům a o němž nemusí denně pochybovat. Změny, které jsou vnucovány jako rozkaz, vytvářejí pocity zlosti, bezmoci a rezignace. V takovém světě dnes žijeme, myslí si Baberowski.

Zničit národ

Vítězný tah politiky identity v rámci nové pravice, která se zajímá o náboženství, pohlaví a národní kulturu, nikoli však už o sociální otázky, je výsledkem této prudké společenské změny. Politická elita se osvobodila od sociálních struktur, jejichž součástí kdysi byla, a pohybuje se bez pevné půdy pod nohama ve světě stejně smýšlejících, kteří, jak se zdá, mají za cíl zničit národ coby politickou organizační strukturu, čteme v Neue Zürcher Zeitung.

Ideologie neoliberálního globalismu zvítězila a v současnosti vystupuje s novou tváří – ukazuje přátelský obličej komukoli. Kdo by před několika lety řekl, že zastánci konkurenčního boje a levice budou mluvit stejnou řečí, ptá se Baberowski a vysvětluje, že jedni to dělají z touhy po nekonečných ziscích a druzí sní o novém světovém společenství.

Logo

Bez národního státu však občané nebudou moci zprostředkovávat svou vůli, nezůstane terén, na kterém je možno dovolat se práva. Zbude jen egoismus těch, kteří z globalizace těží, a vzdělaných, kteří si berou přesně to, co ke štěstí potřebují.

Sociální bublina elit

Proto má elita jediný cíl, totiž prohlásit svůj pohled na svět za pohled všech. Svůj světonázor navíc nemusí radikálně prosazovat, protože odlišné pohledy téměř neexistují. Není skoro žádného korektivu, žádného společenského tlaku, který by elita musela respektovat, píše Baberowski.

Politici a mainstreamová média se navíc podle něj pohybují v prostoru, v němž slyší pouze to, co jen oni sami považují za správné a v němž nejrůznější skupiny volají po privilegiích, která mohou uspokojit jen potřeby skupin samotných. Baberowski v této souvislosti připomíná, co před více než 150 lety ve své knize Demokracie v Americe napsal francouzský sociolog a historik Alexis de Tocqueville:

„Vidím nespočetné množství lidí, podobných a sobě rovných, neustále se honících za malichernými a banálními prožitky, jimiž přecpávají své duše. Každý z nich, pohroužen sám do sebe, je lhostejný k osudu ostatních. Nad těmito lidmi se tyčí obrovská ochranná moc, jež samojediná dozírá na jejich osudy a je zodpovědná za zajištění jejich požitků. Tato moc je absolutní, detailní, prozíravá a laskavá. Neláme lidskou vůli, ale oslabuje ji, ohýbá a vede. Málokdy poroučí, ale často brání v jednání. Nic neničí, ale mnohému zabraňuje ve zrodu. Vůbec netyranizuje, ale klade překážky, omezuje, vysiluje, dusí a otupuje.“

autor: rer
Spustit audio