Populismus oživil snahy vládců držet se ve funkci do vlastní smrti

Jak podotýká sloupkař britského deníku The Times David Aaronovitch, jde o další logický krok v Putinově snaze udržet se u moci. V úsilí o dosažení prakticky doživotní vlády ale není ve světě osamocený.

Čtěte také

Alexandr Mitrofanov: Putin si zajistil doživotní funkci, Rusové střídají vztek s vtipkováním

Čtěte také

Libor Dvořák: Ústavní změny v Dumě schváleny. Nekonečný Putin

Klíčový dodatek k ústavním změnám, který stávajícímu prezidentovi dává nový počet mandátů, navrhla poslankyně a první žena ve vesmíru Valentina Těreškovová. „Proč bychom měli být svázaní umělými strukturami?,“ prohlásila bývalá kosmonautka a dodala, že „je nutné odstranit všechna omezení počtu prezidentských mandátů“, protože jeho „velmi silná autorita je faktorem, který stabilizuje naši společnost“.

Těreškovová tak pomohla prezidentovi, který se v minulosti dokázal udržet u moci navzdory ústavě pomocí různých triků – například si střídal funkce s premiérem Dmitrijem Medveděvem.

Pokud teď uspěje i další Putinův tah, bývalý důstojník KGB bude moci zůstat u kormidla státu teoreticky až do roku 2036. Do čela Ruska přitom nastoupil už na začátku tisíciletí a zůstane tam možná až do chvíle, kdy mu bude 83 let.

Svět přitom zažil celou řadu lidí, kteří vládli až do smrti. Připomenout je možné Francisca Franca ve Španělsku, Josipa Broze Tita v Jugoslávii, Ferdinanda Marcose na Filipínách, Fidela Castra na Kubě a další. Zejména po pádu Berlínské zdi a následném vzestupu demokracie ale byla tradice doživotních vůdců narušena.

V trendu přesto pokračovaly především některé země v Africe a na Blízkém východě. Šlo ale jen a pouze o relikty minulých dob a trendů.

Nic dobrého

Po třiceti letech se nicméně idea doživotních vládců vrací. Ve stále více zemích tak podle Aaronovitche sledujeme, jak populističtí lídři hledají cesty k překonání ústavních omezení pro délku své vlády. Má přitom jít o jejich odpověď na spontánní požadavky mas, které volají právě po tom, aby jejich vládci našli způsob, jak u moci zůstat. A politici na tento apel rádi slyší.

Čtěte také

Erdogan po čistkách totálně ovládl armádu. Do vedení vybírá protizápadní nacionalisty

Například turecký prezident Recep Tayyip Erdogan tak po změnách ústavy může vládnout až do roku 2029. V celkovém součtu to může znamenat, že v úřadu skončí více než čtvrtstoletí poté, co se chopil moci. A podobně je na tom také Čína, kde si prezident Si Ťin-pching rovněž zajistil prakticky doživotní vládu.

Příkladem může být i Zimbabwe, kde se vládnoucí strana chystá zrušit omezení počtu prezidentských mandátů jen krátce poté, co je obnovila po ukončení katastrofální třicetileté vlády Roberta Mugabeho. Jeho nástupce Emmerson Mnangagwa teď vystupuje tak, jako by se minulým stylem vládnutí inspiroval. „Z toho, co chceme, neexistuje nic, co bychom nemohli udělat, protože máme v parlamentu dvoutřetinovou většinu,“ prohlásil současný zimbabwský prezident.

Je nasnadě předpoklad, že doživotní vláda nemůže vést k ničemu dobrému. David Aaronovitch se proto v britských Timesech věnuje opačné straně celého argumentu. Ještě před jeho rozborem je ale podle něj nutné si uvědomit, že podobné uchopení moci není možné vyloučit ani v rozvinutých a tradičních demokraciích.

Až do soudného dne

Ve Velké Británii kupříkladu neexistuje žádná hranice, jak dlouho může nějaký člověk vést svou politickou stranu. Pokud bude neustále jejím předsedou nebo opakovaně triumfovat ve volbách, může být v čele země až do smrti. A to klidně i v případě, že se do vrcholné funkce dostane třeba ve svých pětadvaceti letech.

Čtěte také

Havlův projev v Kongresu před 30 lety bych přirovnal k řeči Churchilla za 2. světové války, uvažuje bývalý kongresman s českými kořeny Mrazek

Střídání politiků u moci totiž v Británii není dané systémem, ale faktem, že voliči mají tendenci projevovat únavu z dlouhého vládnutí jedné strany nebo jednoho politika. Zachování této tendence je tak jedinou nadějí, že někdo u moci nezůstane navěky.

Podobná situace ale panuje také ve Spojených státech. Jeden z méně známých politiků, kteří usilovali o nominaci Demokratické strany do prezidentských voleb, miliardář Tom Steyer navrhoval, aby členové Kongresu nemohli být ve funkci déle než 12 let.

Přitom v současnosti se v ní mohou držet až do pomyslného soudného dne. A u některých to vypadá, že to tak skutečně bude, satirizuje britský novinář a připomíná, že někteří senátoři se na své židli drží už od 70. let minulého století.

V pohledu demokratického kandidáta Steyera mají tito dlouholetí držitelé vrcholných ústavních funkcí tendenci k chování v určitém patronském stylu. V Kongresu tak prošlapují cestičky svým rodinným příslušníkům nebo přátelům a nedokáží si představit život mimo svůj úřad.

Mladí a nezkušení

Nicméně Steyerův návrh omezit funkční období amerických kongresmanů se setkal s mohutným odporem. Mezi protiargumenty zaznívaly třeba i názory, že takový krok by vedl k nástupu nezkušených politiků. Dosluhující kongresmani by pak prý měli tendenci méně pracovat, protože by neměli o co bojovat a neměli by tu správnou motivaci. A naopak politici s malou zkušeností by se rovněž mohli stát snadnou obětí zkušených lobbistů.

Čtěte také

Franklin Delano Roosevelt: Miliony osvobodil, miliony nechal zotročit

Starý moudrý senátor sloužící páté volební období má být zkrátka lepší než růžovolící mladíček bez patřičných životních zkušeností. Tyto argumenty přitom nezaznívaly jen od samotných patronů, ale také od nejrůznějších komentátorů a dalších expertů na politiku.

Konečnou tezí je pak ve Spojených státech zásada „hlas lidu, hlas Boží“. Přiklonil se k ní ostatně i Nejvyšší soud v roce 1995, když rozhodoval o omezení počtu mandátů ve státě Arkansas. „Základním principem naší zastupitelské demokracie vyjádřeným Ústavou je, že lidé by si měli zvolit, kdo jim má vládnout,“ uvedli tehdy soudci.

Ale když je právě tento princip takový axiom, proč už se netýká také nejvyššího amerického úřadu? ptá se David Aaronovitch. Bývalý prezident Franklin D. Roosevelt byl ještě v roce 1944 zvolený napočtvrté a umřel o šest měsíců později. V roce 1947 poté prosadila republikánská většina 22. dodatek americké ústavy, kterým se funkční období prezidenta omezují na pouhá dvě.

Změna začala platit v roce 1951 a od té doby se ji nikdo nepokusil změnit. A existuje k tomu velmi dobrý důvod, míní komentátor britského listu.

Vůle lidu?

Vždyť argument, podle kterého „lidé musí mít možnost volby a rozhodnutí“ je vlajkovou lodí populismu jak levicového, tak i toho pravicového. Společným rysem je pak jeho použití k podkopávání systémových pojistek, které jsou nezbytné k fungování demokracie.

Čtěte také

Jak poznáte populistu? Tváří se jako demokrat, ale stát rozkládá pěkně pomalu a zevnitř, tvrdí politolog Mounk

Politik bažící po velké a trvalé moci se zkrátka snaží tvářit, že ztělesňuje vůli lidu. A pokud se mu podaří ovládnout i důležitou část médií, oslabuje pak pod touto rouškou nezávislé instituce s cílem přetvořit je ve svůj vlastní nástroj.

Taková praxe je vždy zdůvodňovaná potřebou stability, bezpečnosti, národního zájmu nebo ve jménu lidu. Zároveň je celá řada způsobů, jak může vypadat na svém počátku – jestli může jít o mladický entuziasmus nebo příslib vytoužené změny, jako tomu bylo například u Huga Cháveze ve Venezuele.

Na konci celého příběhu jsou ale lidé typu prezidentů Siho, Erdogana a Mnangagwy nebo z hlubší historie Franca, Tita nebo Leonida Iljiče Brežněva: Stanou se představiteli sklerotického, zkorumpovaného a ke špatnému konci směřujícího paranoidního režimu.

Takoví vládci jsou udržováni naživu pomocí osobních lékařů a tajných policistů. Ve chvíli, kdy nevyhnutelně umřou věkem jako každý člověk, přichází ke slovu rčení „Po mně potopa“, poznamenává sloupkař britského deníku The Times David Aaronovitch.