Pomáhali jsme rumunským uprchlíkům a pak dostávali výhružné dopisy, říká zakladatel Naděje Hradecký

7. září 2021

Ilja Hradecký spolu se svou manželkou před 31 lety zakládal neziskovou organizaci Naděje, která dává jídlo, sprchu či střechu nad hlavou, ale i rady lidem v nouzi. Prvními byli rumunští uprchlíci, které viděli v televizi na nádraží v pražských Holešovicích. „Dnes mně to připadá jako déjà vu. Protože i tehdy, když se zřizoval uprchlický tábor, byl mezi lidmi velký odpor,“ popisuje v pořadu Hovory.

Ilja Hradecký, zakladatel charitativní organizace Naděje

Původně měl tábor ležet v Luštěnicích poblíž bývalého vojenského výcvikového prostoru Milovice.

„Tam se ale lidé vzbouřili, takže se to nepodařilo. Dnes je na stejném místě věznice. Další možností byl vojenský újezd Ralsko, tedy prostor po Rusech, respektive po sovětské armádě. V Jablonečku u Mimoně byla jediná přístupová cesta přes Mukařov, kde postavili barikádu, aby se tam nikdo nedostal,“ vzpomíná. 

Autobusy tam pak vozily rumunské uprchlíky, kteří byli tehdejším ministerstvem vnitra v čele s Janem Rumlem ubytováni v hotelu Flora.

Nedá se říct, že by u nás bylo nepřátelství, ale víc je slyšet negace – to pozitivní přichází potichu.
Ilja Hradecký

„Takže jsme jezdili přes vojenský újezd, kde ještě Rusové likvidovali munici. Tehdy jsme dostávali i písemné výhrůžky. Ono – lidé tam měli dvacetileté zkušenosti s ruskými vojáky a nechtěli zas někoho cizího,“ uvažuje. 

Čtěte také

Když ale v 90. letech vypukla válka na Balkáně, dokázali jsme se o uprchlíky postarat, vyzdvihuje Hradecký.

„Myslím, že to byla věc, která navazovala na naši historii. Po první světové válce tady byli ruští emigranti, kteří utíkali před bolševismem. Po druhé válce jsme tu měli Řeky a Makedonce,“ vypočítává.

Když vzpomíná na Rumuny, kterým v Naději pomáhali, připomíná, že tehdy vyhlašovali na jejich pomoc finanční sbírku. 

„A sešlo se hodně peněz i potřebných věcí. Na začátku jsme celou naši činnost financovali z vlastních peněz a pak ze sbírek. Takže – nedá se říct, že by u nás bylo nepřátelství, nepřívětivost pomáhat. Ale jsou lidi takoví i onací a víc je slyšet negace – to pozitivní přichází spíš potichu,“ tvrdí Hradecký. 

Setkání s Kristem

Rozhodnutí pomáhat potřebný přišlo u manželů po 17. listopadu 1989. „Nicméně tomu o nějakých deset let dřív předcházelo setkání s Kristem, kdy jsme oba konvertovali. Oba jsme poznali křesťanskou víru a snažili jsme se naplňovat poslání, které vychází z evangelií z Bible. Na naši chalupě v Černé Vodě jsme pořádali pobyty mládeže po celé letní prázdniny z nejrůznějších sborů.“   

Neunikli tak pozornosti Státní bezpečnosti. „Byli jsme pod kontrolou a vědělo se o nás na patřičných místech. Ale dařilo se nám to až do těch 90. let.“ Když se změnil režim a bylo jasné, že už se nikdy nevrátí, začali manželé přemýšlet, co dělat užitečného pro celou společnost. 

Čtěte také

„Lidi, kterým pomáháme, si my nevybíráme. Oni si vybírají nás, což už je tak od samého počátku. Vidím to jako službu lidem, pomoc celému člověku – jeho tělesné, duševní i duchovní potřeby. Co umíme nabídnout, je křesťanská pastorace nebo křesťanská pomoc těm, kteří o to stojí. Ale není to podmínkou naší pomoci.“ 

Naději vedli manželé spolu, dokud v roce 1997 žena nezemřela. „Snažili jsme se, aby v pobočkách byli lidé sdílející stejné hodnoty jako my. Hlavně na vedoucích místech. Aby to byly osobnosti, současně křesťané a dovedli organizaci přinést charakter a sílu.“  

Co s člověkem udělá, pokud dnes a denně vidí lidské neštěstí a bídu? „Nikdy jsem si to nějak zvlášť neuvědomoval. Fakt je, že kolegové přímo z terénu, tak někteří by po těch letech měli mít svatozář. Protože to jsou velice obětaví lidé. Dokážou přicházet mezi lidi bez domova, a to i do těch nejšpinavějších zapadlých míst. Dovedou jim přinášet jednak něco drobného materiálního, ale hlavně dobré slovo,“ uzavírá Ilja Hradecký. 

Celý pořad Hovory najdete v audiozáznamu, ptal se Petr Vizina.

autoři: Petr Vizina , lup
Spustit audio

Související