Polsko zvažuje vyslání dalších vojsk do Libanonu

Ačkoli se zatím nepodařilo dohodnout, zda by zahraniční vojska intervenovala na jihu Libanonu a pomohla tak už příměří nastolit, nebo tam vkročit až po zastavení bojů. Diplomaté se shodují pouze v tom, že by jednotky měly mít mandát OSN.

V Polsku je toto téma politicky velmi citlivé. Když se Varšava postavila během příprav na invazi do Iráku jasně na americkou stranu a 200 polských vojáků se přímo účastnilo v bojových akcích, sklidila za to kritiku. Poláci o svých záměrech neinformovali své partnery z Evropské unie, do které měli rok poté vstoupit. Podráždili tím zejména Francii a Německo, které s operací Irácká svoboda, vedenou Američany, nesouhlasily. Tehdejší prezident Kwašniewski se konflikt s Berlínem a Paříží pokoušel zmírnit tím, že se Polsko svými dobrými vztahy s Washingtonem snaží vytvořit v záležitosti Iráku most mezi Evropou a Spojenými státy.

Polské veřejné mínění bylo tehdy na straně prezidenta a to i poté, co byly do Iráku vysíláni další vojáci. Jako důkaz uznání jim Američané svěřili velení jednoho ze sektorů v centrálním Iráku, což podle vlády zvyšovalo mezinárodní prestiž Polska. Pro uklidnění občanů úřady tvrdily, že vojáci svou přítomností také pomohou získat polským firmám lukrativní zakázky při obnově irácké infrastruktury. Když se tak nakonec nestalo a navíc bylo zabito 17 polských vojáků, veřejné mínění se zcela obrátilo. Když dosáhly hlasy, odmítající další polskou přítomnost v Iráku sedmdesáti procent, musela vláda slíbit, že kontingent nejprve početně omezí a později odjedou všichni Poláci domů. Mělo se tak stát už loni, nicméně nově zvolený polský prezident Lech Kaczyňski přislíbil USA setrvání, byť zmenšené jednotky, až do konce letošního roku.

Polsko tentokrát už jako člen Evropské unie asi nebude jednat na vlastní pěst a s vysláním svých dalších vojáků na jih Libanonu počká až na shodu velmocí, Bruselu a OSN. Proč říkám dalších?

Poláci mají svou jednotku v jižním Libanonu již téměř 30 let v rámci sil UNIFIL. Když 11. března roku 1978 komando Organizace pro osvobození Palestiny podniklo z území Libanonu teroristické akce na cíle v Izraeli, k nimž se OOP nepokrytě hlásila, židovský stát do sousední země intervenoval. OSN ještě v březnu 1978 vyslala na jih Libanonu misi UNIFIL, která měla potvrdit odchod Izraelců z území sousedního státu, monitorovat příměří a pomoci libanonské vládě převzít kontrolu nad částí své země. Poláci tam v rámci sil Organizace spojených národů mají dodnes logistickou jednotku o síle 230 ti vojáků.

V roce 1982 intervenoval Izrael do Libanonu znovu. Možnosti slabým mandátem vybavených modrých přileb byly velmi omezené. Nezbylo jim než setrvat v liniích izraelských vojsk a v uvozovkách "pouze" zajišťovat bezpečnost civilistů na obsazeném libanonském území a pomoci při distribuci humanitární pomoci.

Tentokrát však bude muset na jihu Libanonu působit několik desítek tisíc dobře vyzbrojených vojáků. Jak se shodli minulý týden na setkání ve Wieličce u Krakova ministři obrany Polska, Německa a Francie, pokud by měla mít nová mise, podpořená OSN nějaký smysl, musela by mít mnohem širší mandát, než ta , která je v jižním Libanonu již 30 let. Vzpomeňme, k čemu vedly omezené pravomoci jednotek OSN v Bosně. Síly UNPROFOR tam nedokázaly zabránit srebrenickému masakru a nebýt příchodu jednotek IFOR, které už mohly demonstrovat svou sílu, ozbrojený konflikt mohl trvat podstatně déle a připravit o život další tisíce lidí.

Jak konstatuje ve svém komentáři již zmíněný deník Rzeczpospolita konfliktem se zabývají OSN, Evropská unie a NATO. Polsko dalo jasně najevo snahu bojovat proti terorismu. A tuto hrozbu dnešnímu světu představuje i Hizballáh. Proto by vláda podle Rzeczpospolity neměla s vysláním dalších vojáků do Libanonu váhat. Ale zároveň se vyhnout chybám, kterých se mezinárodní aliance dopustila v Iráku. Proto by se předem měly jasně vymezit cíle mise, jak dlouho by měla trvat a že jejím hlavním smyslem je starost o osud civilistů. Už třeba proto, aby byla dobře přijata i v arabském světě.

Ačkoli se zatím nepodařilo dohodnout, zda by zahraniční vojska intervenovala na jihu Libanonu a pomohla tak už příměří nastolit, nebo tam vkročit až po zastavení bojů. Diplomaté se shodují pouze v tom, že by jednotky měly mít mandát OSN.

V Polsku je toto téma politicky velmi citlivé. Když se Varšava postavila během příprav na invazi do Iráku jasně na americkou stranu a 200 polských vojáků se přímo účastnilo v bojových akcích, sklidila za to kritiku. Poláci o svých záměrech neinformovali své partnery z Evropské unie, do které měli rok poté vstoupit. Podráždili tím zejména Francii a Německo, které s operací Irácká svoboda, vedenou Američany, nesouhlasily. Tehdejší prezident Kwašniewski se konflikt s Berlínem a Paříží pokoušel zmírnit tím, že se Polsko svými dobrými vztahy s Washingtonem snaží vytvořit v záležitosti Iráku most mezi Evropou a Spojenými státy.

Polské veřejné mínění bylo tehdy na straně prezidenta a to i poté, co byly do Iráku vysíláni další vojáci. Jako důkaz uznání jim Američané svěřili velení jednoho ze sektorů v centrálním Iráku, což podle vlády zvyšovalo mezinárodní prestiž Polska. Pro uklidnění občanů úřady tvrdily, že vojáci svou přítomností také pomohou získat polským firmám lukrativní zakázky při obnově irácké infrastruktury. Když se tak nakonec nestalo a navíc bylo zabito 17 polských vojáků, veřejné mínění se zcela obrátilo. Když dosáhly hlasy, odmítající další polskou přítomnost v Iráku sedmdesáti procent, musela vláda slíbit, že kontingent nejprve početně omezí a později odjedou všichni Poláci domů. Mělo se tak stát už loni, nicméně nově zvolený polský prezident Lech Kaczyňski přislíbil USA setrvání, byť zmenšené jednotky, až do konce letošního roku.

Polsko tentokrát už jako člen Evropské unie asi nebude jednat na vlastní pěst a s vysláním svých dalších vojáků na jih Libanonu počká až na shodu velmocí, Bruselu a OSN. Proč říkám dalších?

Poláci mají svou jednotku v jižním Libanonu již téměř 30 let v rámci sil UNIFIL. Když 11. března roku 1978 komando Organizace pro osvobození Palestiny podniklo z území Libanonu teroristické akce na cíle v Izraeli, k nimž se OOP nepokrytě hlásila, židovský stát do sousední země intervenoval. OSN ještě v březnu 1978 vyslala na jih Libanonu misi UNIFIL, která měla potvrdit odchod Izraelců z území sousedního státu, monitorovat příměří a pomoci libanonské vládě převzít kontrolu nad částí své země. Poláci tam v rámci sil Organizace spojených národů mají dodnes logistickou jednotku o síle 230 ti vojáků.

V roce 1982 intervenoval Izrael do Libanonu znovu. Možnosti slabým mandátem vybavených modrých přileb byly velmi omezené. Nezbylo jim než setrvat v liniích izraelských vojsk a v uvozovkách "pouze" zajišťovat bezpečnost civilistů na obsazeném libanonském území a pomoci při distribuci humanitární pomoci.

Tentokrát však bude muset na jihu Libanonu působit několik desítek tisíc dobře vyzbrojených vojáků. Jak se shodli minulý týden na setkání ve Wieličce u Krakova ministři obrany Polska, Německa a Francie, pokud by měla mít nová mise, podpořená OSN nějaký smysl, musela by mít mnohem širší mandát, než ta , která je v jižním Libanonu již 30 let. Vzpomeňme, k čemu vedly omezené pravomoci jednotek OSN v Bosně. Síly UNPROFOR tam nedokázaly zabránit srebrenickému masakru a nebýt příchodu jednotek IFOR, které už mohly demonstrovat svou sílu, ozbrojený konflikt mohl trvat podstatně déle a připravit o život další tisíce lidí.

Jak konstatuje ve svém komentáři již zmíněný deník Rzeczpospolita konfliktem se zabývají OSN, Evropská unie a NATO. Polsko dalo jasně najevo snahu bojovat proti terorismu. A tuto hrozbu dnešnímu světu představuje i Hizballáh. Proto by vláda podle Rzeczpospolity neměla s vysláním dalších vojáků do Libanonu váhat. Ale zároveň se vyhnout chybám, kterých se mezinárodní aliance dopustila v Iráku. Proto by se předem měly jasně vymezit cíle mise, jak dlouho by měla trvat a že jejím hlavním smyslem je starost o osud civilistů. Už třeba proto, aby byla dobře přijata i v arabském světě.

Ačkoli se zatím nepodařilo dohodnout, zda by zahraniční vojska intervenovala na jihu Libanonu a pomohla tak už příměří nastolit, nebo tam vkročit až po zastavení bojů. Diplomaté se shodují pouze v tom, že by jednotky měly mít mandát OSN.

V Polsku je toto téma politicky velmi citlivé. Když se Varšava postavila během příprav na invazi do Iráku jasně na americkou stranu a 200 polských vojáků se přímo účastnilo v bojových akcích, sklidila za to kritiku. Poláci o svých záměrech neinformovali své partnery z Evropské unie, do které měli rok poté vstoupit. Podráždili tím zejména Francii a Německo, které s operací Irácká svoboda, vedenou Američany, nesouhlasily. Tehdejší prezident Kwašniewski se konflikt s Berlínem a Paříží pokoušel zmírnit tím, že se Polsko svými dobrými vztahy s Washingtonem snaží vytvořit v záležitosti Iráku most mezi Evropou a Spojenými státy.

Polské veřejné mínění bylo tehdy na straně prezidenta a to i poté, co byly do Iráku vysíláni další vojáci. Jako důkaz uznání jim Američané svěřili velení jednoho ze sektorů v centrálním Iráku, což podle vlády zvyšovalo mezinárodní prestiž Polska. Pro uklidnění občanů úřady tvrdily, že vojáci svou přítomností také pomohou získat polským firmám lukrativní zakázky při obnově irácké infrastruktury. Když se tak nakonec nestalo a navíc bylo zabito 17 polských vojáků, veřejné mínění se zcela obrátilo. Když dosáhly hlasy, odmítající další polskou přítomnost v Iráku sedmdesáti procent, musela vláda slíbit, že kontingent nejprve početně omezí a později odjedou všichni Poláci domů. Mělo se tak stát už loni, nicméně nově zvolený polský prezident Lech Kaczyňski přislíbil USA setrvání, byť zmenšené jednotky, až do konce letošního roku.

Polsko tentokrát už jako člen Evropské unie asi nebude jednat na vlastní pěst a s vysláním svých dalších vojáků na jih Libanonu počká až na shodu velmocí, Bruselu a OSN. Proč říkám dalších?

Poláci mají svou jednotku v jižním Libanonu již téměř 30 let v rámci sil UNIFIL. Když 11. března roku 1978 komando Organizace pro osvobození Palestiny podniklo z území Libanonu teroristické akce na cíle v Izraeli, k nimž se OOP nepokrytě hlásila, židovský stát do sousední země intervenoval. OSN ještě v březnu 1978 vyslala na jih Libanonu misi UNIFIL, která měla potvrdit odchod Izraelců z území sousedního státu, monitorovat příměří a pomoci libanonské vládě převzít kontrolu nad částí své země. Poláci tam v rámci sil Organizace spojených národů mají dodnes logistickou jednotku o síle 230 ti vojáků.

V roce 1982 intervenoval Izrael do Libanonu znovu. Možnosti slabým mandátem vybavených modrých přileb byly velmi omezené. Nezbylo jim než setrvat v liniích izraelských vojsk a v uvozovkách "pouze" zajišťovat bezpečnost civilistů na obsazeném libanonském území a pomoci při distribuci humanitární pomoci.

Tentokrát však bude muset na jihu Libanonu působit několik desítek tisíc dobře vyzbrojených vojáků. Jak se shodli minulý týden na setkání ve Wieličce u Krakova ministři obrany Polska, Německa a Francie, pokud by měla mít nová mise, podpořená OSN nějaký smysl, musela by mít mnohem širší mandát, než ta , která je v jižním Libanonu již 30 let. Vzpomeňme, k čemu vedly omezené pravomoci jednotek OSN v Bosně. Síly UNPROFOR tam nedokázaly zabránit srebrenickému masakru a nebýt příchodu jednotek IFOR, které už mohly demonstrovat svou sílu, ozbrojený konflikt mohl trvat podstatně déle a připravit o život další tisíce lidí.

Jak konstatuje ve svém komentáři již zmíněný deník Rzeczpospolita konfliktem se zabývají OSN, Evropská unie a NATO. Polsko dalo jasně najevo snahu bojovat proti terorismu. A tuto hrozbu dnešnímu světu představuje i Hizballáh. Proto by vláda podle Rzeczpospolity neměla s vysláním dalších vojáků do Libanonu váhat. Ale zároveň se vyhnout chybám, kterých se mezinárodní aliance dopustila v Iráku. Proto by se předem měly jasně vymezit cíle mise, jak dlouho by měla trvat a že jejím hlavním smyslem je starost o osud civilistů. Už třeba proto, aby byla dobře přijata i v arabském světě.

Ačkoli se zatím nepodařilo dohodnout, zda by zahraniční vojska intervenovala na jihu Libanonu a pomohla tak už příměří nastolit, nebo tam vkročit až po zastavení bojů. Diplomaté se shodují pouze v tom, že by jednotky měly mít mandát OSN.

V Polsku je toto téma politicky velmi citlivé. Když se Varšava postavila během příprav na invazi do Iráku jasně na americkou stranu a 200 polských vojáků se přímo účastnilo v bojových akcích, sklidila za to kritiku. Poláci o svých záměrech neinformovali své partnery z Evropské unie, do které měli rok poté vstoupit. Podráždili tím zejména Francii a Německo, které s operací Irácká svoboda, vedenou Američany, nesouhlasily. Tehdejší prezident Kwašniewski se konflikt s Berlínem a Paříží pokoušel zmírnit tím, že se Polsko svými dobrými vztahy s Washingtonem snaží vytvořit v záležitosti Iráku most mezi Evropou a Spojenými státy.

Polské veřejné mínění bylo tehdy na straně prezidenta a to i poté, co byly do Iráku vysíláni další vojáci. Jako důkaz uznání jim Američané svěřili velení jednoho ze sektorů v centrálním Iráku, což podle vlády zvyšovalo mezinárodní prestiž Polska. Pro uklidnění občanů úřady tvrdily, že vojáci svou přítomností také pomohou získat polským firmám lukrativní zakázky při obnově irácké infrastruktury. Když se tak nakonec nestalo a navíc bylo zabito 17 polských vojáků, veřejné mínění se zcela obrátilo. Když dosáhly hlasy, odmítající další polskou přítomnost v Iráku sedmdesáti procent, musela vláda slíbit, že kontingent nejprve početně omezí a později odjedou všichni Poláci domů. Mělo se tak stát už loni, nicméně nově zvolený polský prezident Lech Kaczyňski přislíbil USA setrvání, byť zmenšené jednotky, až do konce letošního roku.

Polsko tentokrát už jako člen Evropské unie asi nebude jednat na vlastní pěst a s vysláním svých dalších vojáků na jih Libanonu počká až na shodu velmocí, Bruselu a OSN. Proč říkám dalších?

Poláci mají svou jednotku v jižním Libanonu již téměř 30 let v rámci sil UNIFIL. Když 11. března roku 1978 komando Organizace pro osvobození Palestiny podniklo z území Libanonu teroristické akce na cíle v Izraeli, k nimž se OOP nepokrytě hlásila, židovský stát do sousední země intervenoval. OSN ještě v březnu 1978 vyslala na jih Libanonu misi UNIFIL, která měla potvrdit odchod Izraelců z území sousedního státu, monitorovat příměří a pomoci libanonské vládě převzít kontrolu nad částí své země. Poláci tam v rámci sil Organizace spojených národů mají dodnes logistickou jednotku o síle 230 ti vojáků.

V roce 1982 intervenoval Izrael do Libanonu znovu. Možnosti slabým mandátem vybavených modrých přileb byly velmi omezené. Nezbylo jim než setrvat v liniích izraelských vojsk a v uvozovkách "pouze" zajišťovat bezpečnost civilistů na obsazeném libanonském území a pomoci při distribuci humanitární pomoci.

Tentokrát však bude muset na jihu Libanonu působit několik desítek tisíc dobře vyzbrojených vojáků. Jak se shodli minulý týden na setkání ve Wieličce u Krakova ministři obrany Polska, Německa a Francie, pokud by měla mít nová mise, podpořená OSN nějaký smysl, musela by mít mnohem širší mandát, než ta , která je v jižním Libanonu již 30 let. Vzpomeňme, k čemu vedly omezené pravomoci jednotek OSN v Bosně. Síly UNPROFOR tam nedokázaly zabránit srebrenickému masakru a nebýt příchodu jednotek IFOR, které už mohly demonstrovat svou sílu, ozbrojený konflikt mohl trvat podstatně déle a připravit o život další tisíce lidí.

Jak konstatuje ve svém komentáři již zmíněný deník Rzeczpospolita konfliktem se zabývají OSN, Evropská unie a NATO. Polsko dalo jasně najevo snahu bojovat proti terorismu. A tuto hrozbu dnešnímu světu představuje i Hizballáh. Proto by vláda podle Rzeczpospolity neměla s vysláním dalších vojáků do Libanonu váhat. Ale zároveň se vyhnout chybám, kterých se mezinárodní aliance dopustila v Iráku. Proto by se předem měly jasně vymezit cíle mise, jak dlouho by měla trvat a že jejím hlavním smyslem je starost o osud civilistů. Už třeba proto, aby byla dobře přijata i v arabském světě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .