Polsko lepí vztahy s Francií a Německem

Ze strategických úvah na počátku 90. let se zrodil takzvaný Výmarský trojúhelník, jemuž politici v Paříži a tehdy nikoli v Berlíně, ale ještě Bonnu, věnovali náležitou péči. Pravidelná každoroční setkávání francouzského a polského prezidenta a spolkového kancléře byly vítanými příležitostmi předvést, jak se politici rozdělené Evropy dokáží dohodnout. Jiné země, včetně České republiky, i když to na veřejnosti jejich čelní představitelé nikdy nepřiznali, mohli svým varšavským kolegům tak intenzivní vztahy jen závidět. Ti ješitnější to popírali a ti realističtější v důvěrném hovoru přiznávali, že je úkolem diplomacie menších a středních zemí pokusit se vyrovnat výhodu danou velikostí a strategickým umístěním Polska.

Popsaný stav trval až do druhé poloviny minulého desetiletí a náznaky již nedokonalého trojzvuku se daly spíše jen vytušit, například při rozšiřování Severoatlantické aliance, kdy se polský elán setkával v Paříži jen s vlažným, protože zdvořile povinným potleskem. Tamější politici se v té době snad jen občas zamýšleli nad tezemi, z nichž se zrodil Výmarský trojúhelník.

Francie má na svých bankovkách a mincích vytištěno a vyraženo vznešené heslo Svoboda, bratrství, rovnost, ale ve svých zahraničních vztazích uvažuje nanejvýš realisticky. Spojenci jsou důležití, ale vždy je užitečné se čas od času zeptat, zda se jejich a naše zájmy shodují, protože bez tohoto předpokladu spojenectví stojí na vratkém základě. Varšavská touha budovat a posilovat vztahy se Spojenými státy musela v Paříži vyvolávat zneklidnění. Vždyť už na vrcholné schůzce ve Washingtonu, kde aliance slavila půl století své existence a vlastně i vítězství ve studené válce proti komunismu, bylo možno v projevech prezidentů Billa Clintona a Jacquese Chiraca vidět půdorys rozdílného vnímání aktuálních hrozeb. Tehdy diskuse na toto téma vypadaly akademicky. Po 11. září 2001, kdy se pod útokem unesených letadel zhroutily věže Světového obchodního střediska, dostaly nanejvýš konkrétní obsah.

S obecnými cíli, tažení proti národnímu terorismu, které vyhlásil Clintonův nástupce George Bush, evropští spojenci souhlasili a souhlasí. Rozpory se vynořily nad vojenským zásahem proti režimu Saddama Husajna v Iráku. Francie jej ostře kritizovala a Polsko ho naopak silně a konkrétně podpořilo. Z Varšavy je možno slyšet jasnou argumentaci - je třeba udržet silné vztahy se Spojenými státy, protože především ty jsou schopny nám dát efektivní bezpečnostní záruky pro případ krize. Proto podporujeme Washington. V Paříži a Berlíně je cítit roztrpčení. Jeden z bodů, který měl tvořit součást Výmarského trojúhelníku, přestal být pevný. I to bylo důvodem, proč se Jacques Chirac loni rozhodl na adresu příštích členů Evropské unie neomaleně říci, že propásli dobrou příležitost mlčet.

Spor o podobu evropské ústavy proti sobě postavil Francii s Německem a Polsko se Španělskem. První dvojice tvrdila, že systém hlasování, dohodnutý před třemi lety v Nice, je příliš komplikovaný. Druhá dvojice namítala, že není důvod měnit něco, co ještě ani fungovat nezačalo. Ačkoli viníků neúspěchu bylo více, z prosincového Bruselu si vysvědčení kazisvěta odváželo Polsko.

Ve Varšavě jsou politici hrdí, nikoli však nerozumní. Protože za pár týdnů jsou ve Španělsku volby, snadno si spočítali, že nejhorší možností by bylo, kdyby nová vláda začala hledat dohodu a Polsku by hrozila izolace. Sbližovací manévry zahájil minulý týden při své návštěvě v Paříži ministr zahraničí Wlodzimierz Cimosziewicz, po které ho čekalo setkání s německým kolegou Joschkou Fischerem a v pátek se má setkat celý Výmarský trojúhelník

Polsko jistě neobrátilo svou orientaci o 180 stupňů a ke svému zámořskému spojenci se neobrátí zády. Jen se snaží buď střepy slepit nebo alespoň, obrazně řečeno, zamést pod koberec. Naši severní sousedi by to rádi stihli ještě za nynějšího irského předsednictví, protože v druhé polovině roku unii povedou Nizozemci, kteří patří k těm, co chtějí šetřit na výdajích, z nichž hodlá Varšava naopak hodně získat.