Polovina válečných obětí loni zemřela Sýrii, klid v zemi by přispěl ke světovému míru

2. leden 2018
Bílé přilby odklízejí sutiny v syrském městě Ma'arat an-Numán

Švýcarský list Neue Zürcher Zeitung se ve svém komentáři zamýšlí nad tím, jak by mocnosti mohly v letošním roce přispět k posílení světového míru. Bombardování v Jemenu, kmenové spory v Libyi, etnické čistky v Barmě, válka mezi zločineckými gangy v Mexiku a terorismus napříč celým světem představují výčet jen několika z konfliktů, které v loňském roce lidem způsobovaly utrpení.

Zároveň toto násilí vzbuzuje pochyby o tom, že by se svět mohl v blízké době stát mírumilovnějším místem pro život. Otupená západní společnost také často zapomíná, že se jedná o konflikty různé intenzity. Například válka v Sýrii – co do počtu obětí – výrazně převyšuje ostatní spory, píše se v komentáři.

Podle Programu pro sběr dat o konfliktech (Conflict Data Program), který vedou výzkumníci Uppsalské univerzity ve Švédsku, z celkových 103 tisíc obětí válek ve světě v roce 2016 připadla asi polovina konfliktu v Sýrii. Stejné proporce přitom ukazují průzkumy za posledních pět let. Jinými slovy, v syrské válce přichází každoročně o život stejný počet lidí jako ve všech ostatních světových konfliktech dohromady.

Významné změny

Přispět k posílení světového míru proto především znamená zklidnit situaci v Sýrii. Loňský rok přitom v postižené oblasti přinesl významné změny. Vývoj zvýšil naději na ukončení bojů, zároveň ale přinesl i novou půdu pro potenciální eskalaci násilí.

Jakým směrem se poměry v Sýrii budou ubírat, záleží zčásti na tamních znepřátelených stranách. Rozhodující roli budou nicméně hrát zahraniční mocnosti, především pak Rusko, Írán, Spojené státy a Turecko, které v zemi mají své jednotky. A také Saudská Arábie, která ochraňuje sunnitské povstalecké skupiny.

Největší změnou v regionu je rozpad chalífátu takzvaného Islámského státu, z čehož nejvíce profituje režim syrského prezidenta Bašára Asada. Ten s pomocí Ruska a Íránu v současnosti podle švýcarského deníku kontroluje asi 56 procent syrského území, což je třikrát více než před rokem.

Také převážně kurdská aliance, která vystupuje pod názvem Syrské demokratické síly (SDF), získala s podporou Američanů bývalá území džihádistů a v současnosti kontroluje většinu teritoria východně od řeky Eufrat. Ve zbytku země drží moc různá umírněná až radikální povstalecká hnutí, která jsou roztříštěná asi do tuctu enkláv.

USA ještě neslaví

Porážkou samozvaného Islámského státu sice Spojené státy dosáhly svého cíle, k oslavám ve Washingtonu ale nemá nikdo důvod, pokračuje Neue Zürcher Zeitung. Rozpad teroristické organizace posílil Asadův režim, což nahrálo Rusku. K tomu se přidává fakt, že Američané nemohou ze Sýrie jednoduše odejít, ale musí setrvat a podpořit Kurdy, jejichž kvazistát by bez podpory USA nepřežil.

Kurdský povstalec ze Strany kurdských pracujících (PKK) v Turecku

Kurdské milice jsou pro Spojené státy také vhodným nástrojem, jak udržet svého úhlavního nepřítele Írán mimo dosah Sýrie. Moc Asada je navíc největší za posledních šest let a v současné době syrský prezident získává kousek po kousku kontrolu nad dalšími syrskými regiony.

Jeho jednotky minulý týden bombardovaly provincii Idlíb a předměstí Damašku. Asad také pohrozil, že napadne oblasti ovládané Kurdy, což by mohlo mít za následek nové kolo bojů.

Konflikt na uzdě

Mocnosti se proto musí snažit zabránit vzniku takové situace a udržet konflikt co nejvíce na uzdě. Částečně se to zatím podařilo pouze na papíře vytvořením čtyř deeskalačních zón. Ve skutečnosti ale tento Moskvou propagovaný návrh situaci zklidnil jen málo. Příkladně to dokazuje oblast východní Ghúta, kterou obývá 400 tisíc lidí a Asadův režim tamní obyvatele systematicky trápí hladem.

Nedávná výtka OSN vůči takovému zacházení s civilním obyvatelstvem pouze dokazuje bezmoc mezinárodní organizace. List Neue Zürcher Zeitung proto podotýká, že vůči Asadovi je třeba vyvinout větší tlak ze strany jednotlivých států tak, aby nepáchal zločiny na vlastním obyvatelstvu.

Nakonec to byl právě mezinárodní tlak, který po dubnovém použití chemických zbraní dopomohl k tomu, že Damašek od té doby takové prostředky nepoužil. Vhodné by proto bylo například vytvořit systém mezinárodní garance pro ochranu deeskalačních zón a případné přestupky trestat s pomocí leteckých úderů.

Klíč k míru je v Rusku

Nicméně skutečný klíč k zajištění míru v oblasti se nachází v Rusku, soudí švýcarské noviny. Dodávají, že dokud bude Moskva vůči činům režimu Bašára Asada nekriticky přihlížet, bude krveprolití pokračovat. Když ruský prezident Vladimir Putin v listopadu demonstrativně objal syrského vůdce, nebyl to zrovna správný krok, konstatuje list.

Přitom držet si odstup od Asada je podle něj v zájmu Kremlu. Jak komentář podotýká, Rusko i Spojené státy dosáhly v Sýrii svého cíle a v současnosti potřebují zajistit mír, aby se z oblasti mohly stáhnout. Putinovi se podařilo zabránit pádu Asadova režimu a zároveň dokázat, že Rusko je v zahraničí akceschopné. To, jestli syrský prezident dokáže udržet svou mocenskou pozici, by proto mělo být pro Kreml až druhořadé.

Pro Moskvu by bylo mnohem důležitější, kdyby získal uznání Západu jako pořádkové síly na Blízkém východě, čímž by se Kreml vymanil z mezinárodní izolace. Navíc si Rusko nemůže finančně dovolit obnovu poválečné Sýrie, pokud bude jednat samo. Pro rozvoj zničené země jsou zapotřebí i značné prostředky ze Západu. Moskva a Washington jsou tak v Sýrii chtě nechtě ve společném angažmá, zamýšlí se Neue Zürcher Zeitung.

Směsice zájmů

Jak dále píše, rok 2018 nebude pouze obdobím, které určí budoucí vývoj syrského konfliktu. Letošek nabízí také paralelu k roku 1618, kdy v Evropě vypukla třicetiletá válka, která byla nejdelším vojenským konfliktem na starém kontinentu. Podobně jako syrská válka, byla i ta třicetiletá letá směsicí rozlišných zájmů národních mocností, náboženských protikladů a bojů o autonomii. Tyto pohnutky na dlouhou dobu znemožnily nalézt společné řešení.

Ruský prezident Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Šojgu

Vestfálský mír sice nenabízí vhodný model pro Sýrii, nicméně může být inspirací. Dokazuje totiž, že mír je možný, pokud jednotliví aktéři uznají výhody společného řešení i za předpokladu, že by sami chtěli pokračovat v boji. Genialita Vestfálské smlouvy spočívá ve vytyčení zájmů jednotlivých stran a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti.

Zajištění Kurdů

Podobný model je teď zapotřebí také v Sýrii. Předpokladem přitom není nalezení rovnováhy pouze mezi Ruskem a USA, ale také zajištění autonomie syrským Kurdům. Stejně tak je nutné brát v úvahu strach Íránu z případných sunnitských mocenských hrátek a také obavy Izraele z posílení takzvané šíitské osy.

Důležitým krokem je rovněž vytvoření mezinárodně garantovaného ústavního pořádku, který by syrským povstalcům umožnil složit zbraně. Navrhované změny se ale v současnosti jeví jako obtížný úkol, jehož alternativou je nicméně pouze boj do totálního vyčerpání – a poté položení si stejných otázek, analyzuje situaci Neue Zürcher Zeitung.

Spustit audio
  • Zahraniční
  • válka
  • Sýrie
  • mír