Politika je po 30 letech zas doménou „těch druhých“. Takové „my a oni“, myslí si studentský člen vyšetřovací komise událostí 17. listopadu 1989

8. listopad 2019

„Jste směšný, zoufale směšný, horlivý blbec. Nikdo o vás nestojí. Copak si myslíte, že to vaše vyprávění někdo vydá?“ tvrdil v únoru 1990 Václavu Bartuškovi jeden z vyšetřovaných komunistických pohlavárů.

Tehdy to byl studentský člen parlamentní komise, která vyšetřovala události ze 17. listopadu 1989. Nakonec si Bartuškovu knihu Polojasno koupilo téměř čtvrt milionu čtenářů.

Čtěte také

„Bylo to v neděli 21. srpna 1988, po první velké demonstraci po 19 letech ticha a klidu. Další ‚pohovor‘ jsem v Bartolomějské absolvoval 26. srpna. Pět hodin a pět lidí v místnosti – byla to pro 20letého člověka rána, kdy jsem pochopil, že se děje to, o čem jsme dřív slýchávali,“ vzpomíná dnes zvláštní velvyslanec ČR pro otázky energetické bezpečnosti v pořadu Hovory.    

Ve věznici v Bartolomějské ulici, která za totality sloužila hlavně Státní bezpečnosti a která sloužila i k vazbám krajského velitelství StB v Praze, prý pochopil, že jeho dosavadní život skončil. „Člověku tam sepne, že dál už bude buď udavačem, nebo bude mít velké problémy.“ Rozhodl se „pro problémy“, po kterých mělo následovat vyloučení ze žurnalistiky na Univerzitě Karlově. 

Na fakultě už tak moc sv*ní nebylo

Bartuška prý už na fakultě zažil cynickou část socialismu druhé poloviny 80. let, „kdy už velká část těch, co měli socialismus chránit a bránit, mu už nevěřila… Na fakultě bylo pár přednášejících, kteří asi byli aktivní komunisté, ale málokdo to tahal do hodiny“. Naplno si to sám uvědomil v zimě 1988, kdy ho děkan odmítl z fakulty vyloučit.

„Ukázal mi příkaz k mému vyloučení, o kterém se nediskutovalo, ale on řekl, že to předá kárné, etické komisi,… která ale zasedla až v únoru 1989. A to už se daly věci do pohybu. Na naší fakultě těch opravdových sv*ní zas tak moc nebylo. Ale spousta těch, kteří se jen báli. Nechtěli přijít o to, co měli, o kariéru. Takže věřících komunistů, těch jsem vlastně moc nepotkal,“ vzpomíná.

Čtěte také

Bylo mu 22 let, když se stal členem parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu 1989. V komisi byli hlavně poslanci, ale taky dva zástupci studentů a další za SSM (Socialistický svaz mládeže). „První dny a týdny jsme hlavně mapovali, kde a kdo Státní bezpečnost vůbec je, jak vypadají. Byla to pro mě osobně nesmírně překotná doba, protože mě naposledy sebrali 21. listopadu a za deset dní jsem seděl v komisi.“

„Nepopírám, byli jsme naprostí amatéři. Hlavní úkol byl sbírání informací a pak rozpuštění vnitřní složky, které proběhlo 1. února 1990. Byl to významný okamžik na cestě ke svobodným volbám.“

Když na ty dny vzpomíná, a dění deníkovým způsobem popsal i ve své knize Polojasno, nejvíc se mu do paměti vryly rozhovory s vysokými představiteli ÚV KSČ a ministerstva vnitra.

Estébáci vs. KSČ

„Bylo to ohromující, protože jsem dlouho nechápal, jak ten systém vůbec fungoval. Až dosud jsem žil v domnění, že KSČ a StB jsou dvě ruce téhož těla, což ale nebyla úplně pravda. Oni si samozřejmě pomáhaly, taky ale vzájemně škodily a ubližovaly. Jejich vztah byl tak mnohem komplikovanější. Jakmile jsme začali mluvit s členy politbyra, tak na začátku dlouze lamentovali, jak jsou ti ostatní pitomci, a jen já, řekněme Jakeš nebo Adamec, tomu rozumím. Ostatní, to byla jen banda.“

Čtěte také

Knihu Polojasno pak sám považuje za poctivý deník, který si psal jako záznam z vyšetřování – nic víc, nic míň. 

Jak se podle Bartušky máme dnes dívat na nejrůznější seznamy agentů nebo spolupracovníků StB? Místo katalogového seznamu doporučuje jít do Archivu bezpečnostních složek, který je otevřený. Jen tam zjistíte, co který člověk opravdu dělal a na koho, pokud vůbec, donášel.

„Množství kompletně zničených svazků je totiž poměrně malé. StB byla byrokratická organizace jako každá jiná a je tam množství duplikátů, případně triplikátů… To, co se jim v prosinci 89 podařilo zničit, byly z velké části jen živé části svazků, tedy poslední odposlechy, poslední zprávy agentů, které měli na stole… Byl bych ale opatrný v posuzování toho, co ten člověk doopravdy dělal. Taky spousta lidí podepsala spolupráci jen proto, že chtěla jet ven,“ říká diplomat a zaměstnanec ministerstva zahraničí Bartuška.

30 let svobody?

Je taky ale aktivní účastník (nejen) listopadových demonstrací z Národní třídy. Jak hodnotí uplynulých 30 let? „Máme za sebou 30 let svobodných českých dějin, což je v naší historii velký kumšt najít. To jsme tady neměli pár století. Naprosté unikum je i další věc, a to že jsme obklopeni přáteli. Taky se máme ekonomicky nejlíp, jak jsme se kdy měli.“

Čtěte také

Proti roku 89 jsme ale mnohem víc rozdělená společnost. „Tehdy měla uklízečka v nemocnici podobný plat jako primář, ale sehnat novou bylo mnohem těžší než nového primáře. Tohle nepochybně skončilo. Taky ti, co něco umí, jsou většinou líp placeni než ti, co neumějí nic. To je taky změna. Je tady mnohem větší míra nerovnosti a nepochybně je tu část veřejnosti, která se cítí ponechána svému osudu.“

„Znovu je politika pro velkou část obyvatel doménou ‚těch druhých‘. Takové to dělení na my a oni – my jsme ti normální a jen ti v té Praze nebo parlamentu, to jsou ti, co dělají ty ptákoviny,“ dodává Václav Bartuška.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se Vlastimil Ježek.

autoři: Vlastimil Ježek , Věra Luptáková
Spustit audio

Související