Politici neprojevují zájem se o potřebách vozíčkářů bavit, říká ředitel Centra Paraple Lukeš

Více než 90 procent osob s poškozením míchy ve věku mezi 18 a 30 lety nemá partnera. „Je to zejména z toho důvodu, že se moc nedostávají někam do společnosti. Ta motivace třeba přichází s touhou být v životě platný. Pokud je člověk doma, tak je odkázaný maximálně na nějaké seznamky,“ popisuje David Lukeš, ředitel Centra Paraple.

Čtěte také

„Řekli mi: Máme dost zdravejch.“ Právnička s handicapem Ivana Marešová přesto tvrdí, že život je dar

Při budování vztahu také pomáhá, když se partner v prostředí dlouhodobě pohybuje. „Vozík nebyl něco, co by si moje žena musela rozmýšlet. Spíš hodnotila moji osobnost. Jako fyzioterapeutka věci kolem vozíku zná,“ říká.

Znalost problematiky má vliv na samotné seznamování paraplegiků. „Když někdo potká člověka na vozíku, tak většinou nemá touhu ho dál poznávat,“ myslí si Lukeš. „Při seznamování je pro lidi s nějakým hendikepem jednodušší, když je to člověk z oboru.“

Vozíčkáři se sami ven bojí

Potíže s hledáním partnera rovněž úzce souvisí s omezenou možností volného pohybu na veřejnosti a překonávání překážek. „Prostředí ještě pořád není dost přizpůsobené pro to, aby ti lidé chtěli vůbec vycházet ven. Naráží na tolik bariér, nejenom architektonických, ale třeba i komunikačních,“ rozebírá. „Spoustu lidí odrazuje strach vyjít z domu, aby se něco nestalo.“

Každé opuštění domova a cesta do neznámého prostředí se tak musí důkladně připravit a naplánovat. Rozhodující jsou například věci, nad kterými člověk bez postižení nepřemýšlí. „Kam jezdím, kde to znám, tak vím, kde jsou toalety,“ uvádí Lukeš. „Samozřejmě není žádná záruka, že ta toaleta bude odemčená nebo že ji náhodou nezruší při nějaké rekonstrukci.“ 

Vypadá to, že si málo stěžujeme. I když podle mě musí vědět, že to není v pořádku.
David Luke

Při přípravě cesty pomáhá například stránka VozejkMap, která monitoruje bezbariérová místa. „Díval jsem se přes Google Maps, místo jsem si prošel, abych viděl, jestli jsou tam někde schody, někdy si tam třeba zavolám,“ popisuje.

Z tohoto důvodu vznikla před několika lety iniciativa Toalety pro všechny upozorňující na nedostatečné množství bezbariérových toalet. „To je jedna z těch věcí, které drží lidi s postižením doma,“ dodává Lukeš.

Bezbariérová vyhláška existuje

Veřejná debata o větší přístupnosti toalet pro lidi s handicapem však uvázla na mrtvém bodě. Politici neprojevují zájem se o potřebách vozíčkářů bavit. „Obecně nemají zájem, alespoň to tak nevypadá na základě politiky, kterou dělají,“ tvrdí. 

Čtěte také

Projekt Asistentem na zkoušku přibližuje studentům potřeby vozíčkářů

Vyhláška o bezbariérových toaletách přitom existuje, v praxi se ale nedodržuje a její plnění se nevymáhá. Důvodem je zřejmě nedostatečný tlak ze strany paraplegiků.

„Vypadá to, že si málo stěžujeme. I když podle mě musí (politici) vědět, že to není v pořádku. Ale oficiálně to neví, protože podněty nepřicházejí. Lidé si stěžují někde na Facebooku, zakládají se skupiny, ale nepřijde třeba oficiální stížnost na město nebo na stavební úřad,“ myslí si Lukeš.

Snaha různých iniciativ zlepšit přístupnost ve městech také naráží na jiné legislativní překážky. „Občas je to schované za nějakými předpisy, za památkáři atd. Přitom když se inspirujete v cizině, tak vidíte, že všude to jde,“ dodává Lukeš.

Poslechněte si celou Osobnost Plus Lucie Vopálenské.