Politici alespoň částečně odkryli vlastní kapsu

A aby bylo zachováno zdání kontroly, shromažďují se údaje o poslancích v senátu a o senátorech zase naopak v poslanecké sněmovně. Co do formuláře politici konkrétně uvedou, záleží pouze na nich. Kontrola správnosti napsaných údajů je prakticky nemožná a navíc neexistuje účinná sankce pro případ, že by toto nařízení poslanci a senátoři ignorovali, nebo si něco vymysleli.

Nelze se proto divit, že už zmiňovaná přiznání nepatří mezi nejčtenější bestsellery. Čas od času se do nich ponoří pouze novináři. Pomineme-li ty bulvární, kteří chtějí pravidelným konzumentům senzací naservírovat, jak si politici dobře žijí, listují ostatní žurnalisté přiznáním hlavně ze zvědavosti, co všechno na sebe politici prozradí.

Hlavně v tom slova smyslu, jak jsou činorodí mimo sněmovnu a senát. Tedy, zda se náhodou nevěnují aktivitám, které jsou těžko slučitelné s výkonem parlamentní funkce. Ať už třeba kvůli konfliktu zájmů, nebo pouze kvůli tomu, že časová náročnost „vedlejšího zaměstnání“ neumožňuje normální práci v jedné z komor parlamentu.

Na první pohled nezáživná četba může nakonec přejít v hodně vzrušující seriál, který sleduje nebo o něm alespoň ví, prakticky každý. Příkladem budiž skandál kolem financování ODS.

Ten de facto začal v prostředí parlamentní knihovny. Tehdy novináři listovali výročními finančními zprávami politických stran. A protože stejně jako u přiznání o vedlejších příjmech politiků lze těžko kontrolovat, zda strany pravdivě uvádějí svoje příjmy a výdaje, neslibovalo toto čtení nic zajímavého.

Rutinní listování však skončilo v momentě, kdy se na seznamu sponzorů ODS objevila dvě podivná jména – Bács a Sinha. Stačilo ověřit, že jeden z nich je po smrti a druhý o existenci ODS nemá ani ponětí, natož aby jí dával nějaké peníze. Fiktivní dárci byli na světě.

Další pátrání pak odhalilo nejenom skutečného mecenáše v podobě bývalého tenisty Šrejbra, ale také pomohlo k rozkrytí dalších podivných darů. Vedlo k rozpadu ODS a k dosud neukončenému vyšetřování existence tzv. švýcarského konta této strany. Zdánlivá ztráta času při listování nudnými výkazy se tedy postarala o jeden z největších polistopadových politických skandálů.

Arogance s jakou k vyplňování dokumentů přistupovali někteří funkcionáři ODS se už asi kvůli tomu opakovat nebude. Takže je nepravděpodobné, že by se například v přiznáních o vedlejších příjmech politiků objevila podobná časovaná bomba, jejíž výbuch by mohl otřást současným rozložením sil na české politické scéně.

Přesto pohled do formulářů ministrů, senátorů a poslanců může být zajímavý. Třeba už jenom kvůli tomu, kdo je ochoten příslušný dokument předložit. Podle litery zákona totiž tak má učinit ten, jehož vedlejší příjem překročil základní senátorský nebo poslanecký plat.

Takže zdaleka ne každý člen parlamentu už zmiňované přiznání odevzdal. Zda kvůli tomu, že žádné jiné příjmy neměl, nebo o nich nechce informovat, to patrně nikdo nezjistí.

Stejně tak jako to, zda honoráře za přednášky některých čelních politiků jim jsou vypláceny hlavně kvůli tomu, že jsou takoví odborníci, nebo kvůli tomu, že jsou ve vysokém postavení. Totéž platí například o působení šéfa hospodářského výboru sněmovny ve vedení některých firem.

Podobných sporných příkladů by se při čtení jednotlivých materiálů našlo ještě víc. V českých poměrech však nejsou příliš zajímavé. Proč by také byly, když se každou chvíli může veřejnost setkat s čítankovým porušováním zákona o konfliktu zájmů. A přitom může sledovat, že to nikomu nevadí. Zkrátka v zemi, kde je laťka politické kultury a odpovědnosti nasazena hodně nízko, nelze nic jiného čekat.