Policista chtěl ukrást letadlo a uletět na Západ. Udala ho manželka letce RAF. U soudu však omdlela, a tak byl osvobozen

Karel Bažant sloužil jako příslušník SNB na letišti v Karlových Varech. Spřátelil se tu s letci RAF. V září 1948 se domluvili, že ukradnou letadla a před komunistickým pronásledováním uletí zpátky do Anglie. Dopadlo to nečekaně. Všem se podařilo bezpečně dostat na Západ, jen esenbáka Bažanta zatkla StB. Udala ho manželka jednoho z letců RAF.

Vzpomínky 99letého Karla Bažanta zaznamenali redaktoři neziskové organizace Post Bellum. Vyprávění zpracovali a zpřístupnili v rozsáhlé oral history sbírce Paměť národa. Redakce Paměti národa je financována především z příspěvků Klubu přátel Paměti národa. Přijměte pozvání i Vy. Jak na to, naleznete zde.

Karel Bažant se narodil v Praze 21. října 1924 v rodině francouzského legionáře, který za první republiky vedl jako ředitel slavný hotel Beránek.

Jejich domek sousedil s nejstarším mužským klášterem v českých zemích – břevnovským klášterem.

V zahradách u kláštera prožíval dětská dobrodružství.

„Samá lumpárna! Běhali jsme bosí, takže jsme každé ráno hledali boty, když jsme měli jít do školy. Starý Břevnov byl venkov – náves, kaplička. Večer zvonilo klekání, což bylo znamení, aby kluci mazali domů. Kolem kláštera se rozkládala široká pole,“ vzpomíná na dětství Bažant.

Ve škole SNB, Karel Bažant vpravo, Zbiroh, 1945

Ze školy nosíval spíše horší známky. Jeho vášní se staly motorky. Od 13 let proháněl tátovu jednoválcovou Jawu Robot 100.

Přál si studovat stojní průmyslovku, učitelé mu doporučili, aby získal nejdřív praxi v nějaké dílně. Vyučil se automechanikem a na školu už nešel. Začala 2. světová válka a Bažanta povolali na nucené práce.

Karel Bažant z úředního nařízení nastoupil jako montér do továrny pro letecké motory. Naproti libeňské spalovně v Praze stála dlouho opuštěná výrobní hala na šrouby.

Němci tady briskně vybudovali fabriku pro letecký průmysl, filiálku říšské firmy Walther Bachmann, Scholz & Co. Do továrenské dílny přiváželi v dřevěných bednách komponenty leteckých motorů pro bombardéry Heinkel He 111 a stíhačky Messerschmitt Bf 109.

Svatba manželů Bažantových, v evangelickém kostele v Praze - Střešovicích, 13. března 1948, kolem kostela jel v tu dobu pohřební průvod s rakví Jana Masaryka

Bažant motor zn. Daimler-Benz tzv. strojil, montoval startér, dynamo a další komponenty. „Sabotovat něco na leteckých motorech, to by byla skoro jistá sebevražda,“ vysvětluje.

„Možná by šlo něco poškodit ve chvíli, kdy byl kompletně hotový a zkontrolovaný. Ale při montáži to možné nebylo. Němci měli kontrolu na každý šroubek. Nedalo se to ošidit,“ tvrdí Karel Bažant, který byl z Prahy v roce 1943 přeložen do fabriky v Německu.

Na Vánoce 1944  z nuceného nasazení utekl a do konce války se schovával. Přešel zasněžené kopce z německého Bad Schandau do Děčína, odkud dojel do Prahy vlakem. Měsíce se zdržoval doma.

Němci povolávali během počátku války ročníky 1921 až 1924, v průběhu války povolali i nezletilé. Z celé Evropy muselo nastoupit na otrocké práce asi 13,5 milionu lidí, z toho z protektorátu asi 640 tisíc lidí. Kdo odmítl, tomu hrozila pokuta, vězení nebo deportace do koncentračního tábora.

Když se po něm začaly shánět protektorátní úřady, varoval ho soused, který pracoval na četnické stanici, že je zle. Bažant se v dubnu 1945 nechal narychlo zaměstnat v továrně na letadla Aero, a získal potvrzení o nepostradatelnosti. Protože už pracoval pro říši ve zbrojním průmyslu.

„Ruce vzhůru,“ křičel na staré wehrmachťáky

Bažant ještě před válkou náhodu zahlédl v klášterním rybníku cosi lesklého. „Byla to vojenská šavle. Hledal jsem dál a vytáhl jsem pistoli Dreyse a granát,“ vypráví.

Granát odevzdal na četnické stanici, ale šavli a pistoli si schovával celou válku. Vyrukoval s ní do boje v sobotu 5. května 1945.

Karel Bažant v oddílu SNB, květen 1945

Za Pražského povstání se přihlásil na četnické stanici Břevnov – policejní revír 29, kde ho zaregistrovali jako pomocníka SNB.

Dostal za úkol odzbrojovat německé jednotky. Cestou na Drinopol zastavil se svým kumpánem, který neměl zbraň, koňský povoz se senem. Na kozlíku seděli dva postarší vojáci wehrmachtu, kteří mu drze tvrdili, že žádné zbraně nemají.

„Tak my na ně zhurta: ,Kde jsou zbraně!‘ V tom seně měli zapíchnutou jedinou flintu se třemi náboji.“

V odzbrojování Němců pokračovali a postupně v Horoměřicích získali dva protiletadlové kanony a pásový motocykl. Poté byl Karel Bažant převelen k břevnovskému klášteru.

„Napochodovali jsme do kláštera, kde byli Němci. Dohodlo se, že se sice nevzdají, ale že budou sedět na zadku. A když je nebude nikdo provokovat, budou v klidu. Skutečně to dodržovali. Až potom je nějaký hrdina začal pošťuchovat přes zeď, tak ho postřelili. On za to potom dostal válečný kříž a nějakou trafiku na Hradě. Ale ti Němci dohodu jinak opravdu neporušili a vypochodovali až 8. května,“ popisuje konec války.

Tablo 1. letecké hlídky SNB v osvobozené republice na Moravě, v Brně, 1945

Po roce 1990 studoval detaily Pražského povstání v Břevnově z archivu a objevil i zmínku o sobě.

„V Národním archivu jsem našel dokument, kde je psáno o mé účasti v povstání. Stojí tam: ‚Svojí odvahou a statečností šel příkladem ostatním.‘ Byli jsme mladí kluci. Podléhali jsme starším policajtům, kteří měli rodiny a také už jim to jinak myslelo než nám,“ doplňuje.

Po válce obdržel od velitele revírní stráže polního praporčíka Lukšana potvrzení, ve kterém se uvádí, že „Bojoval se zbraní v ruce na barikádách v Břevnově a všude tam, kde bylo třeba a od 10. května spravoval automobily k úřední potřebě.“

V motorech se vyznal jako málokdo

Po válce Karel Bažant nastoupil do školy SNB ve Zbirohu, kterou prolezl jen tak tak s osmi čtyřkami. Nešly mu předměty jako politická výchova, zeměpis, zákon o četnictvu, služba daktyloskopická, kasární předpisy.

Protože vynikal v letecké technice a především praxi, byl proto umístěn do zvláštního leteckého policejního útvaru.

Bohuslav Velvarský

Letecké hlídky byly dislokovány různě po Čechách například v Českých Budějovicích, Brně, Bratislavě a Karlových Varech, kam nastoupil začátkem roku 1948 i Karel Bažant na místo palubního mechanika.

Karlovy Vary se mu zamlouvaly z prostého důvodu: v březnu 1948 se oženil a SNB mu tam nabídla služební byt. Letiště v Karlových Varech patřilo mezi chudé – provozovalo jen několik malých letounů tzv. čápy – Fieseler Fi 156 Storch a tzv. pajpry Piper Cub.

V září 1948 byl Karel Bažant zatčen Státní bezpečností za pokus o útěk za hranice, na kterém se domluvil se dvěma zkušenými letci RAF, veterány z 2. světové války s Miroslavem Kolínským a Bohuslavem Velvarským.

Třetí členem útěkářské skupiny byl letecký mechanik Otto Lenz. Útěk plánovali i s manželkami.

Miroslav Kolínský

Plán byl prostý: „Když jsem měl v noci službu, byl jsem na letišti sám. A měl jsem klíče od všeho,“ popisuje pro Paměť národa.

Den útěku si stanovili na 25. září 1948: „Plánovali jsme, že vezmeme oba ,čápy‘. Ještě jsme mohli mít ,pajpry‘, kdyby bylo víc zájemců. Dokonce jsem už dopředu namazal vrata u hangáru, aby to mohl obsluhovat i jeden člověk. Piloty měli být Velvarský a Kolínský.“

Zásadní chybu udělal Bažant ve chvíli, kdy vyrazil na konci srpna 1948 navštívit obuvníka z Karlových Varů Jaroslava Hájka, také letce RAF. Doma ho nezastihl, dal se do řeči s jeho manželkou Pavlou.

Sdělil jí, že připravují útěk, kdyby se chtěli přidat. Hájková, podle archivních spisů, stroze odpověděla, že o ilegální útěk nestojí, mají cestovní pas a mohou vycestovat, kdy se jim zlíbí.

Bažant ji prý na to odpověděl, že by si dali říct, kdyby jejího manžela také „zbaňkovali“. Narážel na fakt, že estébáci v létě 1948 zatkli letce Kolínského, po týdnu výslechů v Bartolomějské ho propustili. Právě po této události začali letci RAF v Karlových Varech připravovat útěk.

Pamětní deska na památku příslušníků SNB popravených za odpor proti komunistickému režimu, jejíž vytvoření v 90. letech Karel Bažant inicioval, deska byla v budově Policejního prezidia ČR, ale už byla odstraněna

Hájkovi návštěvu strážmistra Bažanta ohlásili na policejní stanici v Karlových Varech, domnívali se, že se jedná o provokaci.

„Asi se báli o ševcovnu nebo nevím, prostě oznámila, že chceme utéci,“ vysvětluje Bažant, pro kterého si začátkem září 1948 přijela tajná policie.

„To byli známí, kteří chodili k nám na letiště, často lelkovali v hangáru, znali jsme se,“ vypráví Bažant, kterého zatkli na zahradě u praporčíka Šupa, řidiče SNB, kterému z přátelství pomáhal čistit kanalizaci.

Estébáci se chovali zdvořile a přátelsky. Zadrženého Bažanta nejdříve odvezli k němu domů, aby se převlékl do vycházkové uniformy. Ve vězení ho každý den mohla navštěvovat jeho manželka. Za pár dní ho transportovali do plzeňské věznice na Borech, kde ho vyšetřovali dva staří policisté.

Výslechy opět probíhaly nadmíru korektně. Postarší vyšetřovatelé však usoudili, že případ spadá pod Vyšší vojenský soud.

S jedním z estébáků vyšetřovaný Bažant odcestoval vlakem na Smíchov, kde dobíhali tramvaj číslo 1 směrem na Hradčanskou. Odkud pěšky došli k vojenskému soudu do loretánské věznice do tzv. Domečku.

Propuštění ze Sboru národní bezpečnosti, květen 1949

Pamětníci, kteří prošli Domečkem, např. generál Miroslav Kácha nebo generál Tomáš Sedláček, popisují tamější poměry jako peklo na zemi.

Bití bejčákem, pendrekem až do omdlení, vězni zakovaní v řetězech jak za středověku, týrání neustálým buzením a pochodováním na celách. Bažant nic takového nezažil.

Domečku ještě nevelel komunistický sadista František Pergel. Dozorci sloužili u vězeňské stráže ještě za první republiky a k tzv. politickým vězňům se chovali prý i s jakýmsi lidským pochopením.

Bažant vzpomíná, že na Vánoce 1948 jim bachař na celu přinesl celou láhev rumu.

„Byla to pohoda. Jen jsme museli vymyslet, co s lahví. Nalili jsme do ní trochu mléka, které zkyslo, a tak z ní nebyl cítit rum,“ popisuje neobyčejné vězeňské poměry.

A dále vysvětluje: „Nikdo ještě nevěřil – ani ti bachaři, ani soudci – že se komunisté udrží u moci. Tak proč si zadělávat na problémy. Byla to prostě pohoda,“ říká Bažant, který stanul před Vrchním vojenským soudem 14. ledna 1949.

Stavba panelárny v Malešicích, 70. léta

Jediným svědkem obžaloby byla Pavla Hájková, která v soudní síni omdlela.

„A tam měli po svědectví. Pro nedostatek důkazů mě zprostili viny. Ale prokurátor Bulíšek si vzal čas na rozmyšlenou, zda se odvolá. A to by dopadlo špatně. Jak šel čas, všechno se měnilo. Na chodbě čekala manželka, její otec, můj otec, bratr. Když mě vyváděli, zastavil jsem se u nich a povídali jsme si. Z místnosti od soudu vyšel přísedící a poradil manželce: ,Běžte za prokurátorem a poproste ho!‘ A tak manželka došla za Bulíškem. Nikdy mi nedokázala přesně popsat, co mu řekla, ale neodvolal se,“ vypráví.

Po čtyřech měsících byl Bažant přímo od soudu propuštěný na svobodu. Říká, že se na chodbě potkali i s manželi Hájkovými. Společně pak šli na oběd do nedaleké restaurace v hotelu Savoy.

Zatímco Karla Bažanta vyšetřovala Státní bezpečnost, ostatní ze skupiny: Kolínský, Velvarský a Lenc i s manželkami utekli za hranice. Po zatčení Bažanta se ukrývali, rozdělili se a zvolili různou cestu a způsob. Lenc ukradl práškovací letadlo a uletěl.

Propuštěného Karla Bažanta bez výsluh a odstupného vyhodili z řad SNB. Útěk přes hranice zavrhl, v Československu se vše radikálně měnilo. Začal platit zákon na ochranu republiky 231/1948. Lidé zadržení na hranicích končili v pracovních lágrech na více než deset let.

Bažant od konce roku 1949 až do svého odchodu do důchodu v polovině 80. let pracoval na stavbách jako bagrista, jeřábník, mechanik strojů a podobně.

Poručík Karel Bažant
autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio