Pokud pojedete na dovolenou do Barcelony, neměli byste vynechat tamní palác hudby
Člověk, který poprvé navštíví Barcelonu, zamíří typicky ke katedrále Svaté rodiny, kterou projektoval pohádkový zjev moderní architektury Antoni Gaudí. Čeká ho tam podobně jako dopisovatele amerického deníku Wall Street Journal dav, který si prohlíží baziliku připomínající hrad z písku a obdivuje její kuželovité věžičky a rozmarné reliéfy na její fasádě.
Okouzlení turisté pak často zamíří do barcelonské čtvrti Eixample, kde je čekají další budovy, které vyčaroval secesní kouzelník Gaudí. Už tak často nevíme, že to nebyl jediný katalánský architekt v Barceloně, který vládl odvážnou představivostí vytvářející divoké mozaiky, krásné skleněné vitráže a podivuhodná díla ze zvlněného železa.
Asi půl hodiny cesty od katedrály Sagrada Família, pokračuje Wall Street Journal, hluboko ve starém přístavním městě je další méně známý div, který vznikal ve stejné době, kdy tvořil Antoni Gaudí.
Palau de la Música Catalana, čili palác katalánské hudby, je jedna z nejvýstřednějších koncertních síni Evropy. Na počátku 20. století ji postavil architekt, ale i nacionalistický politik Lluís Domènech i Montaner, který byl přesvědčen o kulturní nadřazenosti Katalánska a vytvořil osobitou směsici barev, nevídaných dekorací a formálnosti typické pro dobu, kdy páni ještě nosili cylindry.
Palau je nejen koncertní sál, ale i jasný postoj oslavující katalánské lidové umění a dokazující, že katalánští skladatelé byli stejní mistři jako klasikové evropské hudby. Jakožto budova měl palác hudby předvést katalánskou obrazotvornost a stát se triumfálním symbolem nadřazenosti nad kastilským Španělskem.
Když se sem propletete úzkými uličkami, máte ihned dojem, že palác hudby je něco jako starý mudrc. Linie střechy, fasáda i živé mozaiky a skleněné vitráže nesou jasné stopy maurského dědictví. Okázalá alegorická plastika zobrazuje hudbu jako pannu obklopenou davem Katalánců. Její hlavu chrání voják v přilbě třímající obnažený meč. Zpěváci se ještě nikdy necítili tak bezpečně.
Nad vchodem je terasa s kolonádou čtrnácti korintských sloupů – každý z nich zdobí jiná mozaika. Nad kolonádou je nástavba s bustami Palestriny, Bacha a Beethovena. Ještě výše je další mozaika zobrazující chór, jemuž předsedá jakási královna. V noci je budova osvětlena citronově žlutým světlem a původní pokladna vyzdobená opět mozaikou vám slibuje, že uvnitř vás čeká mnoho výtvarných i hudebních nezbedností.
Ve vstupní hale vás upoutá záplava živých barev a tvarů keramických dlaždic, třpyt skleněných svítilen a lesk světlého mramoru. Přímo před vámi stoupá majestátní schodiště, které se demokraticky větví napravo a nalevo. Nejpůsobivější jsou skleněné sloupky zábradlí s medovým nádechem a kamenná vodorovná výztuha se secesním reliéfem. Skleněné sloupky jsou pojaty jako vázy s barevnou keramickou základnou a korunou z růží.
Když vystoupáte do koncertního sálu, tak vám prostor bohatě vyzdobený ornamenty vezme dech. Po obou stranách jsou okna s vitrážemi, velkými plastikami a sloupy s barevnými mozaikami a nad jevištěm jsou obrovské varhany. Tento příval dojmu snadno vyvolá dojem, že jste se ocitli na historickém kolotoči.
Ale to ještě není všechno. Asi nejpůsobivější prvek koncertního sálu je oslnivý světlík, který zabírá většinu střechy. Je to téměř dvě stě metrů dlouhý pravoúhelník se skleněnými vitrážemi, které ve středu vyčnívají dolů, jako by sem pronikaly dva prsty. Je tu i skleněný kruh obklopený čtyřiceti obrazy členek pěveckého sboru. Světlo v sále obstarávají nakloněné lucerny s korunami, spočívající na sloupech vyzdobených mozaikou.
Palau čili barcelonský palác hudby měl být jakousi kazatelnou katalánské kultury, ale ekonomika a globalizace tak úzký záměr překročily. Roku 1936 se tu konal první jazzový koncert s altsaxofonistou Bennym Carterem, francouzským Hot Clubem a kapelou Barcelona Hot Club Orchestra. Od roku 1966 se tu koná barcelonský jazzový festival, kde vystoupila řada hvězd včetně Duka Ellingtona, Sonnyho Rollinse, Ornetta Colemana a americké skladatelky a kapelnice Marie Schneiderové.
„Barcelonský Palau je velmi zvláštní místo, i když je tu akustika dost ošidná,“ říká umělecký ředitel barcelonského jazzového festivalu Joan Anton Cararach, „jazzoví hráči, kteří tu vystoupí, jsou okamžitě jati duchem tohoto prostoru. Palau v mnoha ohledech vypadá tak, jak zní jazz — je to odvážná směsice umění a nádhery, a muzikanti to tu ihned pocítí.“
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
