Pokud jsou vnitropolitické důvody za kroky na mezinárodní scéně, je to vždy na pováženou

22. únor 2007

Pokud se člen nějaké demokraticky zvolené vlády nějaké země vyjádří veřejně o -- opět nějakém -- kroku jiné demokraticky zvolené vlády, musí mít pochopitelně dobře ověřeny a podloženy skutečnosti o kterých hovoří.

Pokud by se mohla ona druhá vláda cítit uraženou či poníženou, pak by takové prohlášení bylo na pováženou a mohlo by přinejmenším vyvolat nepříjemné diplomatické zápletky. Něco takového se právě stalo v souvislosti s oznámením britského premiéra Tonyho Blaira o brzkém stažení části britského vojenského kontingentu z jižního Iráku.

Jak známo, jednalo by se asi o čtvrtinu celkového počtu Britů v Iráku, tedy o 1600 až 2000 vojáků z přístavního města Basry a okolí, kde, jak známo, tvoří místní obyvatelstvo pouze šiité a panuje tam už delší dobu relativní klid. Stahování by mělo začít během několika měsíců a štafetu hlídkování v oblasti by převzala pilně se cvičící irácká armáda. I přes toto oznámené stažení by v Iráku ještě zůstalo přes 5000 britských vojáků.

Blairovo středeční oznámení přivítala jak jinak mu nepřátelsky nakloněná levice jeho vlastní labouristické strany, tak i vůdce opozičních konzervativců David Cameron. Ten řekl, že parlament, celá země a hlavně rodiny vojáků v Iráku sloužících oznámení vítají. Ani Američané neměli se stažením žádné velké problémy a ministryně zahraničí Condoleeza Riceová poukázala na to, že Britové provedli před časem ve svém sektoru očištění od různých sektářských milicí a nyní už fakticky stejně předali kontrolu Iráčanům.

Jiný názor ovšem vyjádřil v rozhovoru pro německý deník Handelsblatt - zprostředkovaný českým čtenářům přetištěním ve čtvrtečním vydání deníku Hospodářské noviny - irácký ministr zahraničí Hojšar Zibarí. Ten, po už zmíněném konstatování o relativním klidu v oblasti Basry, dodal, že plán na stažení souvisí i s "vnitropolitickými úvahami Velké Británie" a nakonec zdůraznil, že "prezident Bush učinil každopádně velmi odvážné rozhodnutí, když se odhodlal počet vojáků v iráku ještě navýšit".

Jestliže ovšem Zibarí konstatuje, že stažení vojsk souvisí s "vnitropolitickými úvahami Velké Británie" - je něco v nepořádku. Pozorovatelé se totiž také mohou tázat, zda takové podjaté hodnocení bezpečnostní situace v Iráku je opravdu v souladu s tím jaká tam situace skutečně je a zda by tam britský kontingent nebyl zapotřebí někde jinde, třeba v Bagdádu a okolí, kde se šiité a sunité navzájem o sto šest vraždí. Mohou se ovšem jedním dechem tázat i na to, zda vnitropolitické ohledy, tedy odpor v části vlastní politické strany v souvislosti s blížícím se Blairovým předáním moci ministru financí Gordonu Brownovi i odpor v části veřejnosti proti britské účasti v misi pomáhající legálně zvolené vládě Iráku nastolit mír v zemi, nepřinutil Blaira nakonec slevit z jeho často opakovaného přesvědčení, že irácká mise je nutná neboť je jí právě v souvislosti s oním zmíněným bratrovražedným bojem stále zapotřebí. Pokud tomu tak je -- a pokud jsou důvodem k Blairovu rozhodnutí opravdu ony důvody vnitropolitické - pak se Blair pod tlakem momentální domácí politické výhody změnil v populistu, kterému je najednou šum a fuk osud jedné země, kde jde opravdu o velmi mnoho a to i v globálním měřítku.

Pokud tomu tak je, mohou komentátoři konstatovat, že Blair vykročil na konci své vrcholné politické kariéry cestou, kterou se už jednou podobně populisticky ubíral jeden jeho předchůdce v Downing Street číslo 10. Ten také tvrdil, že se není třeba přinášet žádné bolestné oběti, že mír je navěky zajištěn a že rozhodně neexistují důvody pro to, aby nějaká "vzdálená malá země, o které nic nevíme", byla důvodem pro angažování Velké Británie někde daleko od jejích břehů.

Ano, ten pán opravdu existoval, jmenoval se Neville Chamberlain, psal se tehdy rok 1938 a jak my dobře víme, jednalo se o existenci či neexistenci Československa.

Atˇuž člověk s Blairovým názorem na angažování v Iráku souhlasí či nikoli, nějak se opravdu nechce věřit, že tento muž by dosud tak tvrdě, principiálně a fundovaně zastávaný a argumentovaný názor najednou změnil. Buď je situace v Iráku nyní opravdu poněkud nadějnější a nám to nikdo v médiích zatím neměl odvahu sdělit, nebo se opravdu změnil Blairův názor. Pokud ano, pak by jednou v případě toho nejhoršího scénáře vývoje - plně v intencích titulku onoho Zibárího rozhovoru, tedy "Ztroskotání Iráku nikomu nepomůže" - mohl být Blair demokraticky smýšlejícími Iráčany označován za toho, kdo začal s předáváním země sektářským a teroristickým milicím. Bez ohledu na neutěšenou situaci. Prostě pod tlakem vnitropolitických úvah. A to by bylo opravdu škoda a nebyl by to ani Blair, jak jej známe.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: jj
Spustit audio