Pohádka O červené Karkulce očima srovnávací mytologie i etologie
Když se člověk rozhodl, že bude domestikovat některé šelmy, neuvědomil si, že tento krok bude mít zpětný ráz, a člověk částečně převezme modely jejich chování, a dokonce začne zvířatům přisuzovat lidské vlastnosti.
A také, že nepřátelský postoj zaujme k těm, které na základě lidských charakteristik shledá jako mazané a proradné, aniž by si uvědomil, že motivace zvířecího chování jsou jiné než ty lidské.
Typickým příkladem je vztah člověka k šelmám psovitým: psa se nám domestikovat podařilo, vlky a lišky ne. A to jednoznačně určuje náš postoj k nim.
„V protikladu k domestifikaci vědci mluví o lupifikaci, což je připodobnění některých vlastností k druhu té které šelmy,“ tvrdí biolog Pavel Hulva.
Mezi vlastnosti podobné například vlčím můžeme řadit teritorialitu nebo úlohu smečky při lovu. „Když se ale podíváme třeba na lišku, šakala nebo kojota, jde o zvířata spíše solitérní, proto jsou i v mytologii spojené s ženskými atributy, protože lov je tradičně doménou spíše mužů.“
Lliška nebo šakal jsou člověkem považovány za lstivá zvířata. „Menší predátor se musí stranit velkých predátorů, ale také musí vymyslet strategii, aby svou kořist přemohl. A nemůže uplatnit typický mužský a přímočarý způsob lovu, jako třeba uplatňuje vlčí smečka nebo tlupa neolitických lovců.“
Tato pozorování odpovídají i závěrům při zkoumání mytologického materiálu jako jsou pohádky a bajky. „To, jak v nich zvířata vystupují, a jak jsou lidmi zpodobňována, rozhodně není náhodné,“ dodal Hulva.
Červená Karkulka jako symbol
Příkladem může být pohádka O červené Karkulce. „I zde platí, že většina mytologém je starší než jejich písemné podoby. Dají se tedy vysledovat do minulosti a srovnávací přístup nám může pomoci,“ vysvětlil biolog.
„Nedávno byla publikována studie O červené Karkulce, která mapuje jednotlivé varianty pohádky. Po světě existuje velké množství mýtů s podobnou strukturou. Další podobnou pohádkou je ta O neposlušných kůzlátkách. Na jiných kontinentech jsou podobné varianty, které nesou znaky obou těchto pohádek.“
Srovnáváním variant je možné se dostat k archaickému základu těchto příběhů. „Smysl mýtu by byl nějaký biologický,“ soudí expert. „Dejme tomu varování před predátory nebo poučení v oblasti sociálního života, například důvěra k vlastním příbuzným.“
Proč je ale v obou pohádkách hlavním antagonistou právě vlk? „Prazáklad bude zřejmě opravdu biologický. My jako poměrně bezbranný primát jsme po miliony let byli šelmami loveni, takže jde o archaický materiál,“ říká Hulva.
Ten připomněl, že vlk ztělesňuje vlastnosti, které jsou mimořádně vhodné pro projekci. „Vlk ale jako šelma člověka neohrožuje, takže se dostáváme do symbolické roviny a oblasti psychoanalýzy.“
V případě pohádky O červené Karkulce může jít například o utkání s rodičovskými sexuálními archetypy, i setkávání s negativním mužským aspektem – vlkem a pozitivním – myslivcem, jak interpretuje motivy Freudova škola.
„Mohli bychom jít i dále, kdy vlka ztotožníme z Jungovým konceptem stínu, pro který jsou šelmy mimořádně vhodným objektem pro projekci. Cesta od matky k babičce by byl tedy jakýsi individuační proces,“ odkázal k hlubinné psychologii Carla Gustava Junga biolog Pavel Hulva.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.