Podoba a šance státního rozpočtu na příští rok

Státní rozpočet bude nakonec sestaven se schodkem 115 miliard korun. Je to velké číslo, avšak už se v něm promítají reformní zákony, které byly schváleny Poslaneckou sněmovnou teprve minulý týden. Vláda rozpočet sestavovala už s ohledem na ně. Kdyby tak nečinila, schodek by byl ještě děsivě vyšší. Poslanecká sněmovna bude mít nyní skoro 3 měsíce, aby návrh zákona prošel jednotlivými čteními. Přičemž samozřejmě je možné, že se mezi jednotlivými položkami bude ještě přesunovat. Lobovat budou jednotliví poslanci i jejich blízcí resortní ministři. Zejména lidová tvořivost poslanců bývá každým rokem vděčným terčem vtipů.

Nejen projednávání v Poslanecké sněmovně, ale i vlastní způsob sestavování letošního rozpočtu v sobě nese samozřejmě mnohá rizika. Především je třeba připomenout, že rozpočet je sestaven s ohledem na zákony, které sice schválila Poslanecká sněmovna, ale ještě nedokončily svůj legislativní proces. Do 30 dnů by se jimi měl ještě zabývat Senát a poté by je měl podepsat prezident. Zdá se, že vláda už s těmito hráči na legislativním hřišti příliš nepočítá. Spoléhá na to, že si obě ústavní instituce zřejmě nedovolí blokovat vládu a její činnost. Jenže stát se samozřejmě může ledacos. Někteří senátoři stran, účastnících se vlády, už deklarovali, že se necítí být součástí vládní koalice.

Senátorem je také Milan Štěch, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, která organizovala proti přijetí zákonů protesty. Možnost, že by některé zákony Senátem neprošly, existuje. V takovém případě by musela Poslanecká sněmovna o nich hlasovat znovu a pak by potřebovala hlasy všech členů vládní koalice nebo nějaký hlas z opozice, jak bylo řečeno v úvodu. A to by za jistých okolností mohla být potíž, i když prozatím se ukazuje, že vládní koalice je vzácně jednotná a to včetně poslance Hojdara, rebelujícího spíše naoko než skutečně.

Stejný efekt by mělo případné veto prezidenta. Kdyby Václav Klaus odmítl některý zákon podepsat, opět by se vrátil Sněmovně se stejným požadavkem na koaliční disciplínu. I když by oběma postupům asi vláda nakonec uměla nějak čelit, protože největší bitvu přece jen vybojovala v Poslanecké sněmovně, byla by to určitě přinejmenším komplikace. Konec konců také sám fakt, že vláda předkládá do Poslanecké sněmovny rozpočet, který vychází ze zákonů, které ještě neplatí, je určitě pozoruhodný.

Druhým rizikem mohou být nereálné odhady. Téměř každý rozpočet v minulých letech překročil původně schválený schodek. Z údajů ministerstva financí vyplývá, že se tak s největší pravděpodobností stane i tento rok. Ke konci září byl schodek státního rozpočtu zhruba 80 miliard korun. Do konce se roku se má zvýšit na skoro 129 miliard korun. Někteří analytikové dokonce soudí, že to může být ještě více.

Přitom ve schváleném zákonu o státním rozpočtu na rok 2003 se počítá pouze se schodkem 111 miliard. Znamená to tedy, že není dodržen zákon, což v tomto případě je asi těžko postižitelné, nikdo nemůže dopředu vědět, jak se bude vyvíjet situace v oblasti příjmů. Avšak přesto stojí za to uvažovat o jejich přesnějším odhadu. Jak se zdá, ministerstvo se je pravidelně pokouší nadsazovat a je možné se domnívat, že tak činí i tentokrát. Když například odhaduje příjmy ze zvýšení spotřebních daní a daní z přidané hodnoty, pak se může stát, že zvýšení těchto daní nemusí mít žádaný efekt, jak to u zvyšování daní občas bývá. Jestliže totiž něco podraží, není jisté, že celé toto zdražení přinese obchodníkovi adekvátní vzrůst zisku. Lidé totiž mohou jeho zboží jako předražené přestat kupovat.

Poslední riziko zákona o státním rozpočtu je samozřejmě politické, jak už bylo naznačeno. Pokud by opravdu do legislativního procesu vstoupil Senát a prezident, bude mít vládní koalice problémy. Jak se zákony, tak se státním rozpočtem. Pokud stále platí, že s rozpočtem na příští rok stojí a padá tato vláda, zdaleka ještě nemá vyhráno, ale největší bitva ji teprve čeká.