Podepsala Chartu 77 a cítila se šťastná. Pak novinářku Bednářovou soudruzi zavřeli

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Otta Bednářová po návratu z vězení v roce 1980

„Podpisem Charty 77 jsem sdělila, na jaké straně stojím. Byla jsem spokojená a šťastná,“ vypráví neobyčejně statečná někdejší disidentka, třiadevadesátiletá Otta Bednářová.

Bývalou komunistku v roce 1979 soudruzi odsoudili na tři roky do vězení. Odseděla si sedmnáct měsíců a propustili ji s podlomeným zdravím. O svých životních dramatech mluvila s žáky z Prahy ze základní školy Brána jazyků v rámci projektu Příběhy našich sousedů.  

Příběhy našich sousedů, projekt Post Bellum, ve kterém žáci zpovídají pamětníky a tvoří z nahrávek rozhlasové nebo televizní reportáže, přežil i komplikovaný rok 2020. Během nejtvrdších epidemiologických opatření se podařilo projekt realizovat on-line. Zapojilo se 1225 žáků, kteří vytvořili 301 reportážních týmů, pomáhalo ji 254 učitelů z 218 škol.

Příběhy našich sousedů patří mezi nejrozsáhlejší vzdělávací programy pro základní a střední školy v ČR. Propojují dějepis, občanskou a mediální výchovu. Vedoucí projektu z Post Bellum se nyní obrací na veřejnost s prosbou o podporu. Projekt dosud financovali především z městských dotací, nyní se bez podpory soukromých donátorů neobejde. Jak podpořit vzdělávání Paměti národa naleznete zde. Děkujeme.

Po 2. světové válce mladičká Otta odmaturovala na gymnáziu. Začala vzhlížet ke komunismu, v osmnácti letech vstoupila do KSČ. Místo studia vysoké školy nastoupila do továrny ČKD: „Inklinovala jsem k dělnictvu. Bylo mi trapné, že mám školu. Chtěla jsem tam být, abych měla přístup k dělnický třídě,“ vyprávěla dětem Otta Bednářová.

Později pracovala v Tesle jako svářečka. Na konci 40. let se vdala a narodil se jí první syn. Komunistické ideály jí byly v té době velmi blízké. Ačkoliv později vystřízlivěla, ve straně zůstala až do konce 60. let: „Několikrát jsem chtěla vystoupit, ale maminka mi říkala: ‚Kdo bude živit tvoje děti?! Nezapomeň, že jakmile vystoupíš, oni tě vyhodí a nebudeš mít zaměstnání.‘“

V rozhlase s Lustigem a Vaculíkem

V roce 1950 začala Otta pracovat v tehdejším Československém rozhlase: „Když jsem slyšela, že rozhlas dělá nábor, tak jsem se přihlásila, a oni mě vzali.“ Stala se redaktorkou zpravodajství.

Otta Bednářová s rodinou v Praze v roce 1939

Jejími kolegy tehdy byli významní spisovatelé, jako například Arnošt Lustig nebo Ludvík Vaculík. Otka měla začátkem 60. let několik konfliktů s vedením rozhlasu za své kritické reportáže. V roce 1963 se jí naskytla možnost odejít z rozhlasu do Československé televize, čehož s radostí využila. Stala se redaktorkou a scenáristkou publicistického pořadu Zvědavá kamera. Díky uvolňující se atmosféře v Československu se Otta spolu s autory pořadu zaměřovala na témata, jejichž medializace by dříve nepřipadala v úvahu: „Řešila jsem takové otázky, který mi vadily. Třeba že do gymnázií přijímali jen lidi, kteří měli rodiče v komunistické straně.“

V 60. letech, po amnestii většiny politických vězňů, se ve společnosti začalo veřejně mluvit o vykonstruovaných procesech. Toto téma si pamětnice vybrala jako námět pro svou reportáž „Svědectví pro výstrahu“. Otta Bednářová věřila, že uvolnění, které sílilo na jaře roku 1968, není zastavitelné. Vyhlídky na svobodnější život se jí rozplynuly 21. srpna 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československa. Redakce Zvědavé kamery byla rozhodnutím nadřízených zrušena.

Do ilegality

Otta Bednářová přepisovala zakázané knihy Ludvíka Vaculíka nebo Karla Kaplana. Rozšiřovala exilový časopis Listy, který do Československa zasílal Jiří Pelikán, a také vydání časopisu Svědectví.

Jan Bednář s maminkou Otkou Bednářovou

Brzy se dostala do hledáčku StB: „Všechno, co jsem přepisovala, se psalo na třímilimetrový papír. Celý štosy těch papírů jsem nosila v tašce domů. A to jsem se bála, aby mě nepotkali fízlové a nesebrali mi to,“ vyprávěla třiadevadesátiletá Bednářová. StB u ní několikrát provedla domovní prohlídku, nikdy však dokumenty nenašla. Otta texty schovávala do synova odstaveného auta: „Vždycky večer jsme tam ty texty v kufrech nosili a ráno jsme pro to zase šli.“

Nebudu vypovídat!

V prosinci 1976 vznikl text Charty 77: „Přečetla jsem si to a podepsala. Řekla jsem tím, na jaké straně stojím, byla jsem šťastná. Synům jsem řekla, ať si to taky přečtou. Rozhodli se, že to podepíšou jako já.“ Po podepsání Charty 77 zatkla Ottu poprvé StB. Nějakou dobu strávila ve vazbě na Pankráci, následně byla propuštěna.

Otta Bednářová v roce 1978

V roce 1978 vznikla iniciativa Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Založila ho skupina signatářů Charty 77, mezi nimi i pamětnice. Členové VONS obhajovali lidi, kteří se stali v Československu terčem pronásledování kvůli svému přesvědčení: „Měli jsme za úkol zjistit, jestli je někde nějaký člověk vězněný, jak se mu daří a jestli jeho rodina nepotřebuje pomoct. Psali jsme k tomu sdělení a ty jsme posílali i do světa.“

StB skupinu sledovala už od jejího vzniku. Na konci května 1979 deset z nich, včetně Otty, pozatýkala: „U výslechu jsem říkala na všechny otázky pořád jenom: ‚Nebudu vypovídat.‘ Vyšetřovatel už byl z toho strašně naštvaný a říkal mi: ‚Prosím vás, to si nemůžete vymyslet nějakou jinou větu, vždyť jste novinářka.‘ ‚Už nejsem,‘ řekla jsem mu.“ Po čtyřech měsících ve vazbě předstoupila před soud, který ji odsoudil ke třem letům nepodmíněně. I přes špatný zdravotní stav nastoupila v lednu 1970 do ženské věznice v Opavě. Propuštěna byla ze zdravotních důvodů po 17 měsících.

Otta Bednářová s týmem žáků

Z toho nic nebude!

V roce 1989 bylo téměř jisté, že režim v Československu, stejně jako v ostatních státech východního bloku, padne.

Otta Bednářová v opavské věznici

Dne 17. listopadu 1989 se Otta Bednářová účastnila studentského průvodu: „Když jsem tam šla, tak jsem si říkala, že to je povolená demonstrace a že z toho nic nebude. Když jsem tam ale přišla, viděla a slyšela, že tam mluví úplně jinak a že tam vykládají věci, který mi byly blízký a který jsem stejně cítila. Když jsme se dostali na Národní třídu, dostala jsem tam pendrekem,“ vypráví Otta Bednářová.

Po sametové revoluci se angažovala ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové, se kterou se znala z dob disentu. „Olga věděla, že mám takový smýšlení, že myslím na lidi, že se věnuju lidem a pomáhám jim, takže mě přizvala, když se zakládal ten Výbor dobré vůle. Tak jsem tam pracovala.“

Otta Bednářová s týmem žáků
autoři: Justýna Jirásková , Mikuláš Kroupa
Spustit audio