Pocit ohrožení života mi zevšedněl, říká šéfka ukrajinského webu The Kyiv Independent

8. únor 2023

Za pár dní uplyne rok od Putinovy invaze na Ukrajinu. Daryna Ševčenko, ředitelka The Kyiv Independent, nejcitovanějšího anglicky psaného ukrajinského média, přibližuje situaci na Ukrajině, praktickou stránku novinařiny za války i změny, se kterými se redakce musí vypořádávat od začátku invaze.

Hana Řičicová: Připadá mi trochu nevhodné se ptát na to, jak se rok po vypuknutí války cítíte, ale na druhou stranu nevím, jak jinak začít tenhle rozhovor… Jak se vám daří?

Na to je vlastně dost těžké odpovědět, člověk si zvykne na leccos. Aspoň já to tak mám – na spoustu věcí spojených s válkou jsem si prostě zvykla. Když o tom mluvím s lidmi, kteří s tím nemají zkušenost, zní to asi trochu divně… Řízené odstávky elektřiny jsou na denním pořádku, mám doma i v kanceláři hodně přídavných svítidel i připojení k internetu, které nepotřebují být v zásuvce. Když hrozí raketový útok, jdeme se schovat… Na sirény jsem si zvykla taky, neděsí mě, spíš otravují – ruší mě od práce. Bydlím v posledním poschodí devítipatrového domu, nechodím do krytu – zůstávám na chodbě mezi byty, takové je nařízení. Vážně už necítím strach, jsem spíš naštvaná, že nic nejde naplánovat.

Čtěte také

Občas jsem ale… Ne, smutná asi není to správné slovo. Říkám si, že jsme ztratili rok života, možnost přemýšlet nad budoucností – je těžké si představit jakékoli „normální plánování. Nevíme, jak to bude dál, jak to skončí. Nikdy jsem se nechtěla stěhovat do zahraničí, odcházet z Kyjeva kvůli válce. Všechno, co jsem dosud dělala, bylo pro Ukrajinu a Ukrajiny se týkalo, nemám důvod utíkat… Takže tohle jsou ty, řekněme, smutné chvíle, a mimo to jsem ráda, že mám domov, rodinu, psa. Jsem vděčná ukrajinské armádě – díky ní mám možnost vůbec žít.

Nemáte vůbec strach? Nebo vaši přátelé?

To hodně záleží na povaze člověka. Já se nebojím. Pocit, že můžu každou chvíli zemřít, se stal něčím běžným, řekla bych až každodenním. Může se to stát. A když to řeším s rodinou nebo přáteli, nemám ani tak strach o sebe, jako spíš o to, kdo se v takovém případě postará o mého psa, kdo si vezme na starost mou práci a e-maily nebo účty na sociálních sítích. Nebojím se, ale takové myšlenky mě čas od času přemůžou a brání mi ve spánku. Říkám si… Co když umřu? Uteče mi něco v životě?

Čtěte také

Bydlím na severu Kyjeva. V místě, které bylo ze začátku války postižené snad nejvíc, a je v blízkosti těžebních oblastí. Bouchá to tu často. Není to příjemné… Naposledy třeba před dvěma týdny – explozi jsem neslyšela, probudil mě ale pocit, jako by něco otřáslo mými vnitřnostmi. Nevím, jak to popsat… Nejblíž je to asi tomu, když jdete na horskou dráhu – pořád nahoru a dolů a žaludek vám dělá hup, jako by vám to v břiše celé skákalo. Někdo se ale opravdu bojí. Někteří lidé chodí s dětmi a psy na noc do krytů. Pro každého ta rutina vypadá jinak. Je to už rok, touhle dobou už má asi každý nějaký svůj způsob, jak se se situací vypořádat.

Co vlastně můžeme udělat, abychom Ukrajině pomohli? Myslím jednak jako novináři a novinářky, ale třeba taky lidé, kteří chtějí udělat něco užitečného, a to i v případě, že nemají peníze, aby je na podporu Ukrajiny poslali…

Nejdůležitější je, abyste – a když říkám vy, myslím tím lidé z médií na celém světě, nejen Český rozhlas – o Ukrajině nepřestali mluvit. Víte, někteří lidé donekonečna přemýšlejí nad tím, jak polidštit Rusko a obrátit ho dobrým směrem, empatizovat běžné občany a občanky, ale ti jsou pochopitelně od rána do večera krmeni propagandou. To není ten způsob. Pro nás je důležité, že jste na Ukrajinu nezapomněli. Vy v Praze byste si mohli klidně dát pivo a odpočívat u televize, vždyť u vás nic nebouchá. Není to ale tak jednoduché – není to jen válka o Ukrajinu, válčí se o světovou demokracii. A ne tak daleko od vás. Putin se totiž na Ukrajině nezastaví.

Jak funguje The Kyiv Independent za války? Kde je vlastně usídlená jeho redakce? A co by podle Ševčenko teď Ukrajina nejvíc potřebovala? Poslechněte si celý rozhovor.

Spustit audio