Po únoru 1948 přišel teror, který se nezastavil před ničím. Ani před těhotnou ženou

18. prosinec 2017
Julie Hrušková

V období komunistického Československa se v rámci politicky vykonstruovaných procesů dostávaly do vězení také ženy. Jak se k nim představitelé režimu chovali? Jaký byl jejich život ve vazbách a v jaké roli byly ženy-matky?

„U nás i v historiografii se šíří pojem socialistická nezákonnost, s tím já ale nesouhlasím. To, co se tu odehrávalo po únoru 1948, byl teror,“ uvedl historik Tomáš Bursík. A tento teror se nezastavil před ničím. Ani před ženou, která byla těhotná a po prvním výslechu nebyla schopna se postavit na nohy. Při výslechu jí dokonce potápěli hlavu do vody, když dostatečně rychle neodpovídala.

Když ji odvezli do věznice, tak si do ní v přijímací kanceláři mohli příslušníci SNB kopnout. Následně byla zavřena do temnice, kde ležela na betonové podlaze a poté potratila. O lékařském ošetření se jí mohlo jenom zdát. Jmenovala se Vlasta Charvátová, v té době jí bylo 24 let a doma měla malého syna. Dlužno dodat, že rehabilitace a ocenění se dočkala až po listopadu 1989.

Horší než osud vězněných mužů


Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Jaroslav Rokoský.

V knize Z letopisů třetího odboje autorka Zora Dvořáková uvádí: „Osud politických vězenkyň byl v jednom směru horší než osud politicky vězněných mužů. Těch totiž bylo posléze tolik, že se v lágrech a věznicích retribuční a kriminální vězni ocitali v menšině. To například ovlivňovali atmosféru v jáchymovských lágrech.

Dokonce muselo přijít rozhodnutí, aby kriminálníci nebyli spolu s politickými pohromadě, protože v jejich společnosti se povážlivě infikovali protikomunistické názory. (…) Situace žen vězněných z politických důvodů byla v tomto směru mnohem horší. Nepsané zákony interního vězeňského života tu určovaly protřelé kriminálnice, recidivistky, podvodnice a prostitutky, ženy ze skutečného podsvětí.“

Situace z politických důvodů vězněných žen byla nejen vůči nim nespravedlivá. Byla tragická i z toho důvodu, že řada z nich byla zároveň matkami. „Pro vězněné ženy to bylo velké trápení, děti vyrůstaly bez matek. Někdy se podařilo ta léta odloučení překlenout, v jiných případech už to byly nenapravitelné škody,“ říká historik Jaroslav Rokoský.

Třídní princip

Vlasta Černá v mládí

Vše, co se v Československu odehrávalo po únoru 1948 až do pádu komunistického režimu, bylo podřízeno tzv. třídnímu principu. Právo tedy mělo svou „třídní podstatu“ a i ve výkonu trestu byl uplatňován „třídní princip“. Překlad je v podstatě velmi jednoduchý: kdokoliv, kdo nesouhlasil s komunistickým totalitním státem, nebo byl z jiné než „dělnické třídy“, patřil mezi ideové odpůrce, a tak se ocitl na listině nepřátel a dovoleno pak bylo téměř vše.

Jedním z hrdinských příběhů vězněných žen byl příběh Dagmar Šimkové, její vzpomínky jsou zaznamenány v knize Byly jsme tam taky: „Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar, jako o rozšlapávání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří.“

Komunistický režim v Československu považoval vězeňství za nedílnou součást represivních prostředků. Charakteristické metody měly vést k fyzickému týrání těla, psychickému zničení lidské duše a lidé měli být vykořisťováni prací. Ptáme- li se po odpovědnosti jednotlivců, vyšetřovatel Václav Pešek, který týral Vlastu Charvátovou, v roce 1968 při výslechu uvedl: „Uznejte sám, copak by to nějaká ženská vydržela? (…) vždyť Vám říkám, co to bylo za lidi, samý póvl…“

A tak nás zřejmě ani nemůže překvapit, že komunistický režim se k ženám nechoval lépe než k mužům, leckdy naopak hůře. Protože ponížit ženu je jednodušší než ponížit muže, konstatuje historik Jaroslav Rokoský.