Po půl století se rok 1968 nejeví zdaleka tak přelomový jako kdysi

7. březen 2018
Demonstrace v Hamburku v roce 1968

„Některé roky si vysloužily v historickém kalendáři výjimečnou pověst – coby dvanáct měsíců změn, které otřásly nezřídka celým světem,“ napsal v magazínu American Interest prominentní americký profesor politologie z Harvardovy univerzity Michael Mandelbaum. Na čele pomyslného žebříčku podle něj stojí rok 1789, rok Francouzské revoluce, a dalšími adepty jsou léta 1848 v Evropě, rok 1989 s pádem komunismu či rok 2011 na Blízkém východě, všeobecně známý jako Arabské jaro.

Do této společnosti nepochybně patří i rok 1968. Otřásání politických jistot tehdy bylo patrné od dálné Asie přes východ i západ Evropy až po Spojené státy. „A nyní tedy propuklo zlaté, padesáté výročí tohoto data,“ upozorňuje Mandelbaum. Zpětně viděno ale „osmašedesátý“ nezměnil zdaleka tolik, jak se má za to. Stačí se podívat na to, jak dopadli jeho hlavní protagonisté.

Rekordní počet vojáků

Američané tehdy už pátým rokem válčili ve Vietnamu, kam v onom roce poslali rekordních 550 tisíc vojáků. Sebedůvěrou USA tehdy otřásla ofenzíva Tet, při níž vietnamští komunisté pronikli nakrátko až do Saigonu. Byli sice odraženi, ale za své vzaly naděje, že by Američané mohli nad Vietkongem zvítězit.

Cesta ke kapitulaci Jižního Vietnamu v roce 1975 začala právě v osmašedesátém. Jediným vítězem se tehdy v USA zdálo být protiválečné hnutí. Jenomže administrativa prezidenta Nixona dosáhla po porážce ve východní Asii nečekaného obratu – usmířila se s Čínou a svou pozici v regionu vzdor prohrané válce upevnila, zdůrazňuje American Interest.

Naopak Vietnam sice uspěl se sjednocením země, ale na severu mu vyrostl obávaný nepřítel, se kterým svedl v roce 1979 krátkou válku. Vietnamští komunisté navíc v následující dekádě po vzoru čínských protějšků zavedli tržní reformy a otevřeli se globálnímu kapitalismu, svému někdejšímu úhlavnímu nepříteli.

Válka ve Vietnamu

Spojenec Washington

O padesát let později se Čína nepokrytě snaží o hegemonii ve východní Asii, takže Vietnamcům zbyl jediný možný spojenec – Washington. Ten nyní poprvé vyslal do vietnamského Danangu letadlovou loď, zřejmě nikoli náhodou právě v době, kdy Peking oznámil výrazné navýšení vojenského rozpočtu.

Vedle Vietnamu před 50 lety zaměstnávaly světové veřejné mínění studentské protesty ve Francii. Úřady zprvu sáhly k taktice tvrdé ruky, což přeneslo boje do srdce metropole. Nakonec stávkovalo deset milionů Francouzů. „Francie má hlubokou tradici revolučních nepokojů. Neomarxistická orientace většiny protagonistů takzvaných květnových a červnových událostí dávala tušit, že je na spadnutí nová revoluce. Osmasedmdesátiletý prezident Charles de Gaulle bez vysvětlení odletěl na francouzskou vojenskou základnu do Německa,“ vzpomíná American Interest.

Jeho kabinet ale přežil, a studentské protesty naopak ustoupily. Dnes představují zejména pro pamětníky a přímé účastníky jakési dědictví romantického idealismu, něco mezi povstáním a veselou pouliční párty. V čele Francie je prezident, který se narodil téměř deset let po událostech roku 1968. De Gaullova vize silné národní Francie je v jeho podání ta tam, Macron usiluje o evropskou integraci, která by odňala národním státům velký díl suverenity. Studenti ani ti, kteří proti nim stáli, dnes nepředstavují žádnou významnou sílu, míní magazín.

Dubčekova idea

Krátce po Francii přišlo na řadu Československo. Neznámý slovenský aparátčík Alexander Dubček tam začal tvrdit, že socialismus je kompatibilní se západními hodnotami včetně svobody projevu. Sliboval „socialismus s lidskou tváří“. Tvrdil, že sovětští vůdcové nemají důvod mu nevěřit, takže zcela jistě proti jeho reformám nezasáhnou. Jak se v srpnu téhož roku ukázalo, ani jeden z jeho předpokladů nebyl pravdivý. Z komunismu vyprchaly poslední zbytky idealismu.

Nepokoje se ale v osmašedesátém odehrávaly i jinde – v Tokiu, Mexiku, Madridu nebo Londýně. Dokonce i v Číně nasadil Mao Ce-tung v rámci kulturní revoluce studentské Rudé gardy, i když v tomto případě podle American Interestu šlo o něco jiného než revoltu. Fanatičtí stoupenci režimu táhli městy a vesnicemi a likvidovali buržoazní elementy, většinou staré lidi.

Alexander Dubček v roce 1968

Heslem roku 1968 byla nicméně revolta mladých. Ke slovu totiž přišla nejpočetnější věková skupina lidí, narozených po 2. světové válce, na Západě označovaná za baby-boomery. Sami sebe považovali za výjimečné, za ty, kteří napravují křivdy a usilují o spravedlnost. Co z toho všeho zbylo po padesáti letech?

Více formality

Revolty osmašedesátého určitě přispěly k tomu, že západní svět není tolik hierarchický a je daleko méně formální než tehdy. Bez kravaty a saka či dámských šatů tehdy nikdo letadlem necestoval. „Uvolněnost v módě a oblékání by ale možná přišla i bez revolučního roku, kdo ví,“ zamýšlí se American Interest.

Jinak prý tato generace měla dvě hlavní charakteristiky: technologické inovace a masový konzumní styl života. Baby-boomeři Bill Gates, Steve Jobs a Jeff Bezos proměnili každodenní život nejen každého Američana, ale i stamilionů lidí po celém světě. Mimo jiné sesadili z piedestalu hlavního komunikačního prostředku televizor, jejich záběr je ale podstatně širší.

Ale ne vždy je to k lepšímu. První velké protesty studentů v USA začaly už v roce 1964 v kalifornském Berkeley, kde se zformovalo hnutí za svobodu projevu. „Padesát let poté je ale naše řeč svázána politickou korektností a tolika pravidly, že je projev daleko méně spontánní a svobodný, než v roce 1968,“ uzavírá American Interest.

  • Zahraniční
  • studie
  • 1968