„Po projití se brána uzavřela. Byli jsme ztraceni.“ Poslouchejte dokument o ghettu v Lodži
Historie lodžského ghetta, ve kterém na čtyřech čtverečních kilometrech žilo a umíralo 160 tisíc Židů z Evropy a také z Čech, mapuje dokumentární pásmo z roku 2001. Bylo připraveno podle knihy Richarda Seemanna Ghetto Litzmannstadt 1941/1944 ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze.
Čtěte také
Dne 16. října 1941 odjel z tehdejšího protektorátu první transport českých Židů do ghetta v Lodži. Konkrétně se jednalo o pět tisíc osob, z nichž se vrátili jen jednotlivci.
Předválečná Lodž měla 672 tisíce obyvatel. Z toho 370 tisíc Poláků, 233 tisíc Židů a 67 tisíc Němců. Za getto byly vybrány nejchučší části města: stará čtvrť Baluty a předměstí Marysin s velkým hřbitovem, který je považován za největší židovský hřbitov na světě.
Na pouhých čtyřech čtverečních kilometrech se nacházelo 30 tisíc bytů. Pouze 725 z nich mělo tekoucí vodu. Kanalizace neexistovala, splašky tekly ulicí.
Byli jsme ztraceni...
„Po projítí se brána uzavřela, jak nám bylo řečeno, navždy. Pochodovali jsme za strašného větru, sněhu a nepohody kolem několika chatrčí s divnými lidmi. Byli jsme ztraceni,“ vzpomíná na příjezd do lodžského ghetta jeden z přeživších a pokračuje:
„Převezli nás do nějaké školy, kde nás ubytovali na palandách, tak sestavených, jak jsem i potom neviděl v žádným lágu, protože mezi palandami prakticky nebylo místo a dostat se na vlastní palandu byl téměř akrobatický výkon. V pokoji 60 osob, tma a strašné vedro a puch, ačkoliv venku zuřila zima až minus 20 stupňů Celsia. Společné latrýny, voda pouze na dvoře.“
Ghetto je obehnáno prkenou ohradou a dráty. Kdo z Židů se k nim přiblíží, je bez výstrahy zastřelen. Ghetto má svůj evidenční úřad, poštu, bytový úřad, pohřební ústav, dokonce i vlastní banku vydávající místní peníze.
Jak se žilo v lodžském ghettu, mezi přijíždějícími a odjíždějícími transporty? Poslechněte si v Návratech časem.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
