Plavba kolem světa na plachetnici O.K. - Angelo kapitánem

"Ale vždyť k té lodi nemáš papíry, ani nevíš, jestli někomu patří, nebo ne!" "To už jsem si zjistil, majitel zemřel a rodina o tenhle vrak nemá zájem. Takže vlastně nakonec udělám záslužnou věc, když si ho vezmu a opravím."

Olda už měl v životě asi deset lodí, z toho dvě stavěl sám. Dobře ví, co to znamená opravovat starou loď, zvlášť když Angelo nemá prakticky žádné peníze.

"Ta loď nemá ani nijak zvlášť silnou konstrukci, podle mě je zbytečné na ní pracovat, nikam nedopluješ!"

Nehledě na Angelovy plány musíme odplout brzy. Blíží se konec února, a to je nejvyšší čas vyplout směrem k Panamskému průplavu. Většina lodí tráví v Karibském moři naše zimní období a v dubnu se pak vrací zpátky přes Atlantik do Evropy. Do Panamy se musí vyplouvat dříve kvůli období hurikánů. Moc lodí však na západ nesměřuje. Zatímco Atlantský oceán skýtá možnost přeplaveb každoročně a celkem bezpečně tam i zpátky, při překročení Panamského průplavu už cesta zpátky není. Silný západní vítr žene plachetnice dál a dál na západ. Návraty na východ jsou možné jedině jižními nebo severními bouřlivými moři, říká se jim bouřlivé "čtyřicítky" a tento název odpovídá tomu, že se do nich pouští jen dobře vybavené lodě s posádkami smířenými s jakýmkoli osudem.

Na rozloučení s námi Angelo nepřišel. Až mnohem později jsme se dozvěděli o jeho dalších dobrodružstvích. Jeho pobyt na Martiniku byl prý dost dramatický. To, že majitel jeho "nové" plachetnice zemřel, věděl bohužel jenom on, a tak první zpráva o něm byla ta, že sotvaže se na své lodi usadil, zatkla ho místní pobřežní hlídka - pro krádež. Ve vězení strávil údajně tři dny, poté se zjistilo, že k lodi se skutečně nikdo nehlásí a navíc z chudého tuláka si nikdo nic nevezme a je škoda ho zdarma živit. Bude lepší, když loď co nejdříve opraví a odpluje někam jinam.

Angelovi to trvalo rok. Díky svému neuvěřitelnému stylu získávání hmotných věcí prakticky zadarmo si loď skutečně opravil. Vybavil ji stěžněm, který se na nějaké větší lodi zlomil, délkou byl však dostatečný na jeho osmimetrovou loď. Natřel ji barvami, které zbyly jiným kapitánům, takže se nám pak v dopisech chlubil, že jeho loď je pěkně barevná a pestrá. Dokonce ji vybavil vyhozenou ledničkou, kterou si opravil, solárním panelem, který mu nějaký dobrák prodal za pakatel, aby si mohl vyrábět elektřinu, a nechyběl mu ani závěsný motor, jehož původní majitel si myslel, že už nepůjde rozchodit. O plachtách raději nemluvit, Angelo se vytahoval, že je má lepší než Olda, rozhodně prý ne tak sletované.

Jak získal papíry od lodi, je mi záhadou. Nemůžu jmenovat, ale jeden Čech mu s nimi kupodivu pomohl. Po roce tedy může Angelo skutečně vyplout. Cíl: vysněná Kuba.

Vyplouvá hned několikrát. Poprvé ho zadržela opět pobřežní hlídka. Zapomněl se totiž odhlásit z Martiniku a ještě navíc nevyvěsil domovskou vlajku lodě... Podruhé prý vplul do rybářských sítí. Nebýt snad záchrany ochotných černochů, zahnal by silný vítr jeho loď přímo na útesy. Díky tomu, že se jim připletl do sítí, měli o důvod více, proč ho raději s pomocí rybářských člunů odtáhnout na volné moře. Povedlo se, jak se říká, do třetice všeho dobrého.

"Kájo, jsem na Portoriku! Bylo to šílené, seděl jsem u kormidla sám skoro dva dny! Čika byla hodná, spala celou dobu v podpalubí. Zvládl jsem to celé sám, to jsem skoro lepší kapitán než Olda!"

Tehdy jsem mu gratulovala a dostala další pozvání na jeho (teď už skvělou) loď. Ke svým lákadlům přidal i to, že na Portoriku sehnal kdesi nějaký starý počítač a díky bezdrátové síti se mnou může nyní zdarma a napořád komunikovat přes internet!

Dalších čtrnáct dní však na jeho zprávy čekáme marně. V oblasti Karibského moře začínají zuřit hurikány a my máme o našeho dobrého přítele obavy.

"Kájo, ztroskotal jsem. Najel jsem na útes u Dominikánské republiky, těsně před přístavem. Byl už jsem hrozně unavený a chyběla mi mapa, takže jsem o útesu nevěděl. Zachránili nás rybáři, mě a Čikinu. Ale loď se potopila a teď nemám ani kolo. Jsem ale šťastný, že žijeme..."