Platilo rčení „o nás bez nás“ jen v případě Mnichova?

Leonid Brežněv a Gustáv Husák
Leonid Brežněv a Gustáv Husák

„Podívej, Sašo, opatření, která budeme považovat za správná, nepochybně přijmeme. A ty správně říkáš, že je to naše věc.“ Právě tato slova řekl v telefonickém rozhovoru dne 13. srpna 1968 nejvyšší představitel Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi.

A ten mu o něco později sdělil: „Mé síly jsou vyčerpány. Zamýšlím odejít z této práce, drahý Leonide Iljiči.“ Za pár dnů pak překročila vojska několika států Varšavské smlouvy československé hranice a skončilo období tzv. Pražského jara. Období, které dalo tolika lidem naději, že by mohl existovat „socialismus s lidskou tváří“.

Slabý Alexander Dubček


Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, hostem je historik PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D.

Jak je to zvláštní sousloví. Jako by naznačovalo, že ten jiný socialismus právě lidskou tvář neakcentoval. Československo za sebou mělo dvacetiletí komunistického státu, stovky vykonstruovaných politických procesů, věznění tisíců lidí, exil řady osobností a potlačení jakýchkoli svobod. A najednou svitla jistá naděje, kterou reprezentoval právě Alexander Dubček, symbolická postava reformního hnutí.

A čteme-li záznamy z daných telefonátů, tak nás až mrazí, jak slabá osobnost to byla. Ano, stál před silným blokem komunistických států a nekompromisním Sovětským svazem, pro který bylo jakékoliv rozvolnění v kterémkoli komunistickém státě nevídanou hrozbou, ale přesto… Ostatně ze všech obdivovaných a uctívaných politiků poté v Moskvě statečně vzdoroval pouze jediný, a to František Kriegel.

Srovnání s Mnichovem

21. srpen 1968 znamenal začátek dlouhé okupace Československa, tak ironicky pojmenované „dočasný pobyt sovětských vojsk“. Není divu, že se právě ona „dočasnost“ stala ironií celého tohoto období. Podíváme-li se na historii našeho státu v dramatickém 20. století, tak je to další okupace po okupaci nacistickými německými vojsky v roce 1939.

A právě s touto okupací je spojeno rčení, které je tak často používáno, a to, že „rozhodli o nás bez nás.“ Ano, pravda, váže se k výsledkům jednání tzv. Mnichovské konference, ale právě ta koncem září 1938 otevřela cestu k likvidaci Československa o půl roku později, kdy hranice 15. března 1939 překročila nacistická vojska.

Stejné slzy, stejná bezmoc, stejný vztek se pak opakoval v srpnu 1968. Jen to, že někdo rozhodl za nás, se do veřejného prostoru nedostalo. Ostatně Československo čekalo období tzv. normalizace a jediný možný veřejný hlas pak sděloval, že se přece jednalo o „bratrskou internacionální pomoc“, tak jaképak rozhodování někoho, někde, o nás bez nás!

Brno, srpen 1968

Archivní dokumenty

O to překvapivější jsou pak archiválie, které se začaly objevovat v 90. letech. Mezi ně patří nejen záznamy telefonických rozhovorů daných aktérů, ale také například záznam z jednání komunistických států sdružených ve Varšavské smlouvě – samozřejmě bez představitelů Československa, kde se projednal způsob okupace, včetně spolupráce s domácími kolaboranty.

Na závěr pak mohl Leonid Iljič Brežněv sdělit, že „vyjadřuje vděčnost za jednomyslné rozhodnutí poskytnout našim československým soudruhům vojenskou pomoc“. Další klíčové rozhodnutí, které na více než dvacet let ovlivnilo životy lidí ve státě, a další klíčové rozhodnutí po Mnichovu, které bylo „o nás bez nás“.