Pjoni: Oblačné pokusy na pomezí
Bez zbytečného prodlužování – slovenský elektroakustický experimentátor Pjoni nám dává na své debutové desce Cloud No Raisins zakusit nepříliš známý pocit, že hudba ve střední Evropě nemusí nutně kopírovat tu západoevropskou nebo americkou, ale že může hrdě stát samostatně.
Že zkrátka ona častá pachuť z bezmyšlenkovitého přebírání zahraničních zdrojů a tváření se při tom světově není nezbytná.
Album Cloud No Raisins vychází na slovenském labelu Exitab, na kterém se Pjoni neobjevuje poprvé – v loňském roce tu společně s Ink Midgetem pod hlavičkou Ink Midget & Pjoni vydal bezejmenné EP. Na něm se ještě prezentoval především coby elektronický producent. Právě odklon od tohoto stylu a zaměření se na akustické pokusy vyčleňují Pjoniho ze zástupu nepříliš výrazných následovníků trendů.
Přestože je Pjoniho hudba velmi svérázná a osobitá, není odtržená od reality současné hudební scény. Nenápadný přestup od elektronických beatů směrem k písničkovějším pokusům a akustickým nástrojům za sebou mají i některé z nejvýraznějších zahraničních hvězd poslechové elektroniky, za všechny stačí jmenovat třeba Jamese Blakea.
Pokud by člověk chtěl zobecňovat a zjednodušovat, musel by si myslet, že nejmladší generace producentů už nepovažuje intimitu v písních za něco nepatřičného. Cloud No Raisins je totiž deska intimní až na půdu. Většině ze sedmi tracků na desce dominuje Pjoniho violoncello, pomocí kterého vytváří náladotvorné zvukové krajiny a navrch je ještě podmalovává svým svérázným vokálem.
Konečnou podobu ale skladby dostávají až v okamžiku, kdy je Pjoni citlivě modifikuje pomocí laptopu a přidává k nim decentní skřípance a ruchy. Vzniká tak deska neuchopitelná, na první poslech působící křehce. Někomu by se mohlo zdát, že ona zhudebněná něžnost je místy trošku přestřelená, u desky, která je spíše osobní výpovědí než náhodným souborem kompozic, si ale míru musí určit autor a posluchač ji buď přijme, nebo ne.
Pjoni – Cloud No Raisins (Exitab, 2012)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
