„Píšu tak, aby se zlo nedostalo k moci.“ Od narození Jiřího Ješe uplynulo 100 let
Jeho předúnorovou éru novináře Svobodného slova registrovali počátkem 90. let už jen jeho vrstevníci. Ale během krátké doby se Jiřímu Ješovi podařilo stát se doyenem českých komentátorů, zejména těch rozhlasových. Vůbec nehodlal být za každou cenu „vyvážený“. „Já jsem nedělal odboj proti komunismu. Jenom jsem prostě dělal všechno možné, aby zlo nenastoupilo. Aby se vůbec nedostalo k moci. A pokračuju v tom celý život,“ tvrdil.
Rodiče Jiřího Ješe patřili k prvorepublikové elitě, a on to ve svých pamětech charakterizuje s lehkou nadsázkou, že se narodil do havlovské lobby. Což se dá vykládat všelijak, nepochybně šlo i o jistou elitní bublinu.
Čtěte také
Ale ačkoliv tatínek Štěpán Ješ byl úspěšným mužem, spoluzakladatelem a spolumajitelem firmy, která stavěla silniční i dálniční mosty a mimo jiné i slavné barrandovské terasy, rodina Ješů si nikdy nehrála na zbohatlíky. Věděli, že se solidním podnikáním je také spojena odpovědnost.
Prvorepublikovou hodnotou orientaci budovatelů státu střihu Ferdinanda Peroutky převzal Jiří Ješ beze zbytku. Jenomže svůj vzor mohl po únoru 1948 poslouchat už jenom na vlnách právě Svobodné Evropy.
A zatímco Peroutka stihl před komunisty uprchnout do svobodného světa, Jiří Ješ za své prvorepublikové zásady zaplatil místo ceny exilové jinou cenu – ztrátu svobody. Prožil pět let politického kriminálu na Pankráci a ve Valdicích, a to mezi dvacítkou a třicítkou – něco, co nelze nahradit ani vrátit.
„Nezlob se, Ivane, mně to bylo jasné“
Přesto Jiří Ješ nezatrpkl a se svými bývalými protivníky z řad kdysi nadšených komunistů dokázal i ve vysílání komunikovat se vzácnou tolerancí, ale i s jistou neústupností, s níž požadoval odpovědi na jednoduché otázky. Například proč komunisté chtěli vylučovat demokraty z vysokých škol a co vlastně zamýšleli udělat se zemí, ve které se hodlali chopit absolutní moci.
Čtěte také
V tomto smyslu jsou dodnes inspirativní Ješovy rozhovory s bývalými zapálenými komunisty Jiřím Pelikánem nebo Ivanem Svitákem, který charakterizoval postoje části společnosti před únorem 1948 slovy: „My jsme si mysleli, že pro nás leninismus neplatí. To je přece aplikace Marxe na negramotné Rusko, to se nás netýká, jakápak diktatura proletariátu!“
Jiří Ješ, který na rozdíl od těchto prožil první polovinu 50. let ve vězení, jenom Svitákovi opáčil: „Nezlob se, Ivane, mně to bylo jasné už tehdy.“
Hudba jako prostor svobody
Za své angažmá mezi národně socialistickými (a tedy nekomunistickými studenty) byl Jiří Ješ okamžitě po únorovém puči 1948 vyloučen ze všech vysokých škol v Československu. A i prostor jeho osobní svobody se začal povážlivě tenčit. Smyčka byla utažena během několika měsíců.
Kvůli pomoci uprchlíkovi na Západ – studentskému vůdci Emilu Ransdorfovi – a pro pokus takzvaně „ilegálně“ přejít hranice byl Jiří Ješ nakonec odsouzen na souhrnných 9,5 roku, z čehož si odseděl pět let, nakonec byl podmínečně propuštěn v roce 1955.
Čtěte také
Ve druhé půli 50. let se protloukal příležitostnými zaměstnáními, zejména v Liberci a Pardubicích. Rrodina stavitele Ješe totiž byla počátkem 50. let nucena opustit Prahu.
Po propuštění z vězení pracoval jako administrativní pracovník na stavbě nebo pomocník v knihkupectví.
Měl ale rád vážnou hudbu (spíše „klasickou“ než hudební modernu) a sám sebe označoval v této oblasti jako vzdělaného laika. Nakonec se díky tomu od 60. let uchytil jako neúnavný organizátor koncertů po celých severních Čechách.
Díky této činnosti se postupně seznámil s mnoha osobnostmi hudebního života, jako byl dirigent Libor Pešek, varhaník Jaroslav Tůma, cembalistka Zuzana Růžičková, muzikolog Jiří Pilka nebo skladatel Jindřich Feld.
S nimi a řadou dalších hudebníků natočil na konci 90. let rozhovory do pořadu Dialogy nad životem. To nejlepší z těchto rozhovorů bylo v roce 2010 vydáno na CD vydavatelstvím Radioservis.
Bez minulosti nerozumíme přítomnosti
Ješovo psaní o politice a společnosti vědomě navazovalo na Peroutkův styl „politického spisovatelství“. Bezpečná znalost zejména českých dějin 20. umožňovala Jiřímu Ješovi zasazovat současná slova a činy do historického kontextu a neslevovat z morálních maxim, kterými by se působení veřejných činitelů a zejména politiků mělo poměřovat.
Čtěte také
Ani první republiku si v tomto směru Jiří Ješ neidealizoval, ale čerpal z ní to nejlepší. Proto jsou jeho komentáře většinou platné dodnes a má smysl se k nim vracet, stejně jako ke komentářům Pavla Tigrida nebo Ivana Medka. Takřka všechny Ješovy postřehy postupně vyšly v řadě publikací Hovořil Jiří Ješ.
A sluší se dodat – Jiří Ješ byl také bytostným autorem jako stvořeným pro média veřejné služby.
Za své názory ručil sám sebou
Vůbec nehodlal být za každou cenu „vyvážený“, jeho krédo bylo zcela jiné a ručil za ně svým vlastním příběhem. „Takových lidí jako já bylo mnoho. Ale já jsem nedělal odboj proti komunismu. Jenom jsem prostě dělal všechno možné, aby zlo nenastoupilo. Aby se vůbec nedostalo k moci. A pokračuju v tom celý život. Na to nejvíc myslím, když píšu komentáře,“ řekl v pořadu Českého rozhlasu 6 Lidé z rádia v roce 2005.
Až do svého posledního léta 2011 psal ještě z nemocnice příspěvky do pořadu Názory a argumenty, a jeho vděk za to, že tak může činit a že mu posluchači chtějí naslouchat, byl nefalšovaný a dojemný.
Dne 19. června 2026 jsme si připomněli sté narozeniny tohoto výjimečného novináře. Muž, který každou svou cestu do redakce považoval za svátek a nevkročil do ní nikdy jinak než v saku a kravatě se sponkou, odešel krátce po svých 85. narozeninách 20. července 2011.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
