Písničkářka Kateřina Marie Tichá: Život má vždycky lepší plán
Je jí jen šestadvacet, ale na domácí scéně není žádným nováčkem. Už jako teenager poslala své písničky hledači talentů Martinu Červinkovi, který jí vydal singl Vzpomínej a propojil ji s kapelou Jelen. S úspěšnou skupinou od té doby odjela stovky koncertních štací a stala se její neoficiální členkou. Letos se talentovaná zpěvačka a autorka konečně odhodlala přijít s debutovým sólovým albem. Jmenuje se Sami a obsahuje písničky, které by mohly okupovat český éter.
Jestli dobře počítám, posledních osm let jste projezdila s bandou chlapů z Jelena. Jak vás ty hodiny v kapelní dodávce ovlivnily?
Je pravda, že už pár let života trávím vlastně jenom s muži. Sedm je jich v kapele, k tomu pánové z produkce, technici, osvětlovači… Bude to znít jako klišé, ale fakt je beru jako svou rodinu. Jsem s nimi víc než s kýmkoli jiným, znám je všechny nazpaměť. Za něco je nesnáším, za něco miluju, jsou pro mě jako bráchové. Takže léta s Jelenem, to je spousta lidských zkušeností, ale samozřejmě i zkušenosti hudební. Vzpomínám si, když jsem před osmi lety poprvé vylezla na pódium. Byla jsem tak mlaďounká! Na jevišti jsem vůbec nechtěla být vidět, schovávala jsem se za vlasy… Dneska už je to výrazně jinak, v tom mi koncerty s Jelenem hodně pomohly.
V čem ještě vidíte rozdíl mezi Kateřinou Marií Tichou v osmnácti a tou šestadvacetiletou?
Mám dneska úplně jiné ambice, jiné vnímání světa. Během těch osmi let jsem odehrála spoustu koncertů a taky procestovala kus světa, to všechno mi něco dalo. Poslední čtyři roky, kdy vznikala moje deska, byly hodně intenzivní. Vnímala jsem je jako takový přerod do rané dospělosti a hodně se toho pro mě změnilo.
Čtyři roky příprav na album? To není zrovna málo.
Jsem velká perfekcionistka. Napsala jsem toho strašně moc, ale pořád jsem si nebyla jistá, že jsou ty písničky hotové. U většiny jsem dlouho necítila, že to je ono. Až ve chvíli, kdy jsem měla pohromadě jedenáct písní, o kterých jsem stoprocentně věděla, že je chci zpívat lidem, jsme je s kapelou nahráli.
Na zvuku desky jste pracovala s producentem Ondřejem Turtákem. Jak moc vám do toho mluvil?
Když album slyšel prvně, říkal, že k tomu už není co přidat. Ale jak jsme spolu pak seděli ve studiu, začali jsme některé písně různě vylepšovat, a tak se staly košatější, než byly v původní podobě. Na druhou stranu spousta skladeb víceméně zůstala tak, jak jsme je nahráli s kapelou, zvlášť ty divočejší.
Album působí hodně pestře, jsou tu klasické popové písně, ale i šansonky nebo skladby s různými etnickými příměsemi.
Je to moje první album, a tak jsem si chtěla vyzkoušet různé polohy toho, co ve mně jako v muzikantce a autorce je. Nejhorší by bylo napasovávat písně do nějaké jednotné linie. Nechtěla jsem písničky vyřazovat jen proto, že jsou moc pop, nebo naopak málo. Rozhodla jsem se, že každou písničku udělám tak, jak budu cítit, že má znít.
Jak vlastně vznikají vaše písně?
Je to úplně otevřený proces. Jako první jdu po textu. Spousta mých písniček vznikla tak, že jsem napsala báseň a tu jsem pak upravila do písňové formy. Ale taky se mi stalo, že mi kytarista přinesl melodii, zahrál mi ji a za tři minuty mě napadl celý text. Nebo třeba písnička Sami, první klip alba, ta vznikla tak, že jsem večer seděla s kytarou a najednou byla skladba hotová, prostě mi přišla rovnou. Ale je to opravdu pokaždé jinak. Jsou sloky písní, které mám rok, rok a půl roku v šuplíku, ale pak sáhnu do poznámek v telefonu, kde mám různé úryvky a náměty, a najednou mi to do sebe zapadne.
Takže máte takovou telefonickou databanku nápadů?
Ani nechci vědět, kolik toho v telefonu mám, možná těch záznamů bude několik tisíc. Někdy si říkám, že kdybych měla dokončit a vydat všechno, co mám napsané nebo načrtnuté, tak bych měla materiál na takových šest cédéček. Ale určitě je lepší vypilovat jedenáct písní, kterými si budu naprosto jistá, než abych natáčela jednu věc za druhou a půlka z toho byla vata.
A podle čeho poznáte, že je písnička hotová, že už na ni nemusíte sáhnout?
Musí se mě dotýkat, měla bych cítit, že se mnou něco dělá. Protože kdyby nic nedělala se mnou jako s autorkou, jak by pak mohla něco dělat s někým jiným? Nepíšu pro sebe, abych se ujišťovala, jak jsem dobrá, chci se prostřednictvím svých písní dotýkat ostatních, napojovat se na posluchače.
Říká se, že většina písní, které byly kdy napsány, je o lásce. Je tahle lidská potřeba i pro vás nejsilnějším inspiračním zdrojem?
Slyšel jste tu desku?
Jasně, jinak bych si o ní s vámi nemohl povídat.
No tak víte, že je tam hodně písní o lásce. Jasně, láska je jedna z nejsilnějších emocí, je pochopitelné, že o ní autoři píší nejsnáz a nejčastěji. Ale taky mám na desce písničky o tom, jak vnímám svět a jaký bych ho chtěla mít, co od života čekám a co čekám sama od sebe.
Máte představu o svém budoucím publiku? Přece jen, dosud jste zpívala hlavně s kapelou, která má asi jinou „cílovou skupinu“ a hraje i pro mnohatisícové kotle fanoušků.
Nedokážu zatím složení svého publika odhadnout, neskládám písničky prvoplánově a neusiluju za každou cenu o to, abych za pět let stála v O2 areně a zpívala pro desítky tisíc lidí. Ale samozřejmě chci, aby se moje hudba dostala k co nejvíc lidem. Že moje písničky nejsou prvoplánové, to přece neznamená, že nemusí zajímat hodně lidí. Myslím, že na úspěch neexistuje recept. Za sebe můžu říct jen to, že nepůjdu proti svému přesvědčení. A jestli budu zpívat pro třicet lidí anebo pro tři tisíce, nehraje zase až takovou roli. Mimochodem, někdy je těžší stát před těmi třiceti lidmi, protože jim vidíte do očí. Tisícihlavému davu do očí nevidíte.
V jedné z písní, jmenuje se Divoká, hostuje držitel Anděla David Stypka. Čím je pro vás tak zajímavý, že jste ho pozvala na album?
David je velmi silný autor a úžasný zpěvák. Baví mě jeho poetika a baví mě i jeho kapela Bandjeez. Je nádherné sledovat je na pódiu, Matěj je fantastický bubeník, Maro basák, Pavel pianista a celé to pohromadě drží David. Pro mě jsou velkou inspirací, chtěla bych, aby moje kapela byla taky tak fungujícím organismem. To je pro mě zásadní, protože člověk s kapelou na pódiu i v zákulisí tráví spoustu času – když tedy Bůh dá a jsou nějaké koncerty.
Ty se vám zatím nedaří.
Chtěla jsem svou kapelu představit už na jaře na prvním turné, ale utnuli nás. Přesunuli jsme to na podzim – a koronavirus nám to překazil znovu. Strašně těžko se mi teď o koncertech mluví. Modlím se za to, aby byl jistý aspoň termín křtu našeho alba. K tomu by mělo dojít 17. února v Malostranské besedě. Snad už to vyjde.
Když jsme mluvili o Davidovi Stypkovi, jeho autorský rukopis je hodně slyšet v písničce V Paříži, kterou jste napsali společně. Je to město vaše srdeční záležitost?
Asi vás překvapím, ale v Paříži jsem nikdy nebyla!
Čtěte také
To koukám, protože Francii je cítit i z několika dalších písní.
Na Francii se mě lidi hodně ptají, včetně písničkářky Zaz. Jenomže já jsem vždy poslouchala spíš české umělce, Zuzanu Navarovou, písničkáře Vlastu Redla, Karla Plíhala, kapely Hradišťan, Čechomor. Taky staré Buty, jejich první desku dodneška miluju. Nemám francouzskou scénu naposlouchanou, ale nějak se do mé hudby asi promítá. Mě hudebně láká spíš Balkán, cikánská muzika, takovéhle divočiny…
Jezdíte si tam pro hudební inspiraci?
Táhne mě to tam. Cestovala jsem sice měsíc a něco i po Kalifornii, ale většinou směřuju spíš na východ. Rumunsko, Gruzie, Palestina, Izrael, Turecko…
Vaši rodiče musejí mít pro strach uděláno.
Když jsem jim řekla třeba o cestě do Palestiny, tak nebyli úplně nadšení. (smích) Ale já tím, že cestuju sama, zásadně dodržuju svůj osobní soubor bezpečnostních pravidel. Nejezdím do válečných oblastí, nepiju na cestách alkohol. Taky velmi pozorně naslouchám intuici, kterou už mám za těch pár let asi slušně vyvinutou. Ale i tak se mi dějou zajímavé věci, to teda rozhodně. Když se někdy ohlédnu, říkám si, že jsem docela blázen.
Co třeba se vám přihodilo v poslední době?
Když jsem naposled přijela do Gruzie, cestou z letiště mě tak trochu unesl taxikář. Přistála jsem ve tři ráno a zamířila do hostelu. Dopředu jsem věděla, že skoro každý chlap, který má v Gruzii auto, je rovnou taxikář. Na letišti jich bylo mnoho, tak jsem si vybrala jednoho, který vypadal, že má dobré auto a že dojedeme do cíle. Ale byla jsem po cestě vypnutá a nepozorná, což byla zásadní chyba. Jak ten taxikář uviděl v noci turistku bez doprovodu, rovnou usoudil, že s ním chce určitě strávit noc v baru. A tak mě celou tu čtyřicetiminutovou cestu do centra velice usilovně přemlouval, ať s ním jdu na víno, postupem času začal být velmi intenzivní, vozil mě po městě, odmítal zastavit a pustit mě z auta.
Jak jste se z té bryndy dostala?
Nejdřív mě napadlo bavit se s ním o rodinných věcech. Jenže jeho vůbec nezajímalo, že mám přítele. „Přítel je v Česku, to je daleko,“ naléhal. Až když jsem začala mluvit o tom, že přítel je snoubenec a že se budeme brát, nechal mě na pokoji a konečně mě zavezl na hostel. V dalších dnech jsem pochopila, že v Gruzii jsou sice všichni muži často celkem macho, ale velmi respektují instituci manželství. A že když jako žena přistoupím na jejich hru, musím jim současně stanovit hranice. Ale pro jistotu jsem si hned druhý den koupila na trhu snubní prstýnek. (smích)
Co na cestách hledáte?
Když jsem jela poprvé ven, bylo to proto, že jsem chtěla být sama. Toužila jsem odstřihnout se od všeho známého a srovnat si to v hlavě. To mi bylo dvacet. Později jsem zjistila, že i když člověk vyrazí do světa sám, tak vůbec není sám. Čím větší je jeho samota, tím víc se dokáže napojit na lidi kolem. Mluvit s nimi, navazovat kontakty. Když jedete ven sám, jsou vůči vám místní otevřenější, protože i vy jste otevřený jim. Kdežto když cestujete ve skupině, jste v té partě lidí vlastně uzavřený. Hrozně mě baví nechat doma svoje pohodlí a vstoupit do světa, kde musí být člověk naprosto přítomný, vědomý a všímavý. Člověk si teprve daleko od civilizace a všech sociálních sítí začne vážit úplných maličkostí, věcí, které normálně ani nevnímá. Třeba že má svůj malý byt, že může ráno svobodně vstát a jet do práce, potkávat tátu s mámou, dělat svoji muziku. A že se nemusí nikoho ptát, co smí nebo nesmí dělat.
Kdy třeba jste si tohle uvědomila?
Třeba v poušti v Palestině, kde jsem byla několik hodin zavřená v beduínské osadě. Teda v ženské části beduínské osady, kam chlapi nesměli. Cestovatel, se kterým jsem se po Palestině toulala, mě v té vesničce uprostřed pouště nechal samotnou, nevěděla jsem, jestli se pro mě vůbec vrátí… Pro mě je cestování takový krásný vytržení z mých rádoby problémů. Jezdím za lidmi – a tam, kam jezdím, jsou lidi hrozně pohostinní, otevření. Nabourají vám všechny možné stereotypy a předsudky. Vyjasníte si svůj žebříček hodnot. Bylo by skvělé, kdyby všichni mladí lidi po škole dostali možnost třeba rok cestovat. Myslím si, že by pak svět vypadal úpně jinak.
Kam byste se ještě ráda podívala?
Do Íránu.
To taky není zrovna bezpečná země.
Není. Teď bych tam nejela, i kdyby zrovna nebyla korona a já se tam vypravit mohla. Ale jednou bych ráda. Taky bych chtěla do hor v Nepálu, do Tibetu, do Indie, Ladaku. A ještě na Cookovy ostrovy, protože mám písničku, která se tak jmenuje, a do Kanady, hodně mě láká kanadská příroda.
A do té Paříže…
No, tam už bych asi taky měla… Ale mě ta evropská centra moc nelákají, vadí mi, že se v nich nedostanu k místním lidem. Když jdete dva dny po gruzínských horách a potřebujete přespat, tak vás nějaká horská rodinka u sebe nechá. Ale kdybych dva dny chodila po Paříži a zazvonila u někoho kvůli noclehu, asi by mě k sobě domů nepustili. (smích)
Vyrůstala jste v menším středočeském městě, ale pár let už žijete v Praze. Cítíte se teď jako Pražačka?
Moc ne. Mně je hrozně dobře třeba v Ostravě. Můj kamarád, Ostravák, který mě dobře zná, říká, že mám slabost pro outsiderství a že Ostraváci jsou takoví outsideři České republiky. A proto že mi je mezi nimi dobře. Nechci všechny Pražáky házet do jednoho pytle, ale je pravda, že v Ostravě se jedná napřímo a to mi dělá hodně dobře. Sama ráda mluvím na rovinu, i za cenu toho, že to někdy může bolet. To je mi na těch Ostravácích sympatické – buď dostanete přes hubu, nebo vás mezi sebe vezmou.
Vás mezi sebe vzali – právě v Ostravě vám má vyjít básnická sbírka.
Je to tak, oslovilo mě ostravské nakladatelství Bílý Vigvam. Je spřízněné s komediálním souborem Tři tygři při Divadle Mír, se Štěpánem Kozubem a touhle partou. A právě principál Divadla Mír Albert Čuba byl první, kdo u nakladatelství Bílý Vigvam vydal knížku, jmenuje se Herec k nepřežití. Moje sbírka by měla následovat na jaře.
Píšete i něco jiného než básně a písničky?
Mám rozepsanou i beletrii, konkrétně dva příběhy. Ale jak to tak u mě bývá, může se stát, že uběhne dalších sedm let, než je dokončím.
Holky, které píšou básničky, jsou většinou knihomolky – a vůbec jsou takové „jiné“. Co vy?
Já byla už ve škole takové to trochu podivné děcko, co si čte při matice pod lavicí. Ta, co ji jako první vybijou ve vybice, co neumí chytit míč, i když jí ho hážou ze dvou metrů. (smích)
Co jste si pod tou lavicí četla?
Harryho Pottera. Vyrostla jsem na fantasy a sci-fi knížkách, myslím, že mě to hodně formovalo.
Tak si zafantazírujte: kde se vidíte třeba za deset let, kdyby šlo všechno tak, jak byste chtěla?
Kdyby to šlo podle plánu? Problém je, že já nikdy nemám žádný plán. Na cestách po světě zjišťuju, že život sám má pro mě vždycky stokrát lepší plán, než jaký bych kdy dokázala sama vymyslet. Můj jediný cíl je, abych byla šťastná, v klidu a teď, vzhledem ke koroně, i to, abych mohla potkávat lidi a nemluvila s nimi jen po Skypu nebo přes Facebook. A strašně ráda bych se už živila jen tím, co miluju, psaním a muzikou.
Celý rozhovor s Kateřinou Marií Tichou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Host: Jindra Polák ze skupiny Jelen
Kapela získala Anděla v kategorii Objev roku za rok 2014. Natočila album písní Michala Tučného a na podzim roku 2019 přichystala koncertní turné. Moderuje Vladislav Slezák.
-
Skupiny Jelen a Nebe vyráží na společné turné. Živě zahrály i...
I v případě kapel platí, že ve dvou se to lépe táhne. Spojit síly na turné se letos rozhodla řada umělců a kapel. Najdeme mezi nimi i skupiny Jelen a Nebe.
