Písničkář Linhart: Některé příběhy jsou zakotvené v krajině. Pobytem tam se jim dostanu pod kůži

„Moje babička z tátovy strany byla sudetská Němka a celý život to bylo ve mně tak trošku pod pokličkou, protože doma se to příliš neřešilo. Tatínek uměl skvěle německy, ale bohužel mi ten dar neuměl předat,“ vzpomíná Petr Linhart.

Čtěte také

Fantomové hranice dodnes dělí Sudety. Rozdíly jsou i mezi sousedními vesnicemi, popisují vědci

Z výpravy do Skoků si přinesl písničku tematizující příběh obce. Náměty se Sudet se ale promítají i do jeho dalších alb.

„V době, kdy jsem se stal sólovým písničkářem, už jsem chodil po krajinách, které byly osídleny nově. Chytal jsem tam zajímavý proces druhé, třetí generace dosídlenců, kteří už tam hledají domov, a přerod z vykořenění do současného naděje plného stavu.“

Příběhy zakotvené v kraji

Ve svých textech se přitom nesnaží rekonstruovat pohnuté dějiny, inspirace přichází z rozhovorů s obyvateli a návštěv zajímavých míst. Příběhy jsou totiž podle něj často otištěné i do podoby krajiny, ve které se odehrály.

Čtěte také

Myslel jsem, že jsme se posunuli. Politici by měli přestat křičet, říká Mašín k sudetským Němcům

„Příběh je tam někdy zvláštním způsobem zakotvený. Paralela je třeba v Kovářské, což je místo známé leteckou bitvou, která tam proběhla před koncem války 11. září 1944. Člověk ví ten příběh, že tam během půl hodiny spadlo 50 letadel. Je to ráj leteckých archeologů,“ uvádí Linhart a pokračuje:

„Když jsem tam poprvé přijel vlakem, tak mě zaujalo množství, větrných elektráren, které tam dneska stojí. Mají třílisté vrtule, které jsou podobné starým vrtulím amerických bombardérů, až si člověk říká, že to je, jako by tam nějaký land artový umělec postavil kinetický pomník.“

Tajemnou krajinu Sudet ale nepoznává jen během výletů. V západních Čechách si pořídil garsonku, kde pravidelně pobývá a díky níž se s lidmi a historií seznamuje v přirozených interakcích.

Čtěte také

Zapomenuté regiony: „Když lidi neodejdou, tak se to tu dá zase dohromady,“ věří obyvatelé stagnujícího Ústecka

„Když tam člověk pobývá, tak se dostane dost pod kůži kraje a je to hodně inspirativní. Kdybych si tam nepovídal s lidmi a nepoznával starý prameny, tak bych se k tomu v životě nedostal,“ podotýká. „Pochopitelně je to velkým zdrojem inspirace a dělá mi radost, že v tom kraji dneska znám plno lidí, kteří třeba ocení, že tvořím písničky tímto místem inspirované.“

Co je zdrojem hrabalovsky-romantických příběhů? Jak vypadá práce konstruktéra jízdních řádů? A proč se dal na sólovou dráhu? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Ondřej Konrád.