Pionýrský tábor kombinovaný s vězením. Život v protialkoholní léčebně ukazuje film Úsměvy smutných mužů

„Dospělý člověk je v léčebně nucen se chovat dětsky, snaží se obejít systém nebo nařízení sester. Jsou to zážitky z pionýrského tábora kombinovaného s vězením. Není tam nouze o veselé a bizarní historky, ale i o ty smutné, které člověk z hlavy nevymaže,“ říká Formánek.

Čtěte takéKdyž vám alkohol zničí život. Na film Úsměvy smutných mužů lákali tvůrci ve Varech

Ze závislosti na alkoholu se mu podařilo vymanit. „Nebyl jsem svobodný. Když jsem někam letěl, musel jsem mít v PET lahvích odměřenou vodku s colou, abych vydržel až do cíle cesty. Dýchá se mi svobodně, takže se i usmívám nesmutně,“ parafrázuje.

Nebylo to tak, že bych se někde potácel, ale musel jsem mít svou hladinku. Jednou to přerostlo, že jsem se potřeboval napít po ránu. A to je první varovný signál.
Josef Formánek

Do protialkoholní léčebny ho přivedl pocit, že jeho závislost není slučitelná se životem. „Je na tom hrozné to slovo nikdy. Že už se člověk nikdy nenapije. Ale pokud se člověk vnitřně nerozhodne, že už nikdy, tak nemůže ten boj vyhrát,“ popisuje.

„Nejvíce mě osvobodilo, když jsem si řekl pravdu, kolik jsem pil. Člověk má tendenci to bagatelizovat, že pil jednoho dva panáky, ale ve skutečnosti pil mnohem víc. Někdo se stane alkoholikem po konzumaci pěti piv denně, jiní dokázali pít čtyři litry tvrdého alkoholu a teprve pak začali řešit svou závislost,“ dodává.

V léčebně nemáte světské svody, ale na svobodě jsem zjistil, jak je to křehké. Šel jsem nakupovat do obchodu a zakrýval si obličej, abych neviděl regály s flaškama. Abych tam mimoděk nesáhnul.|foto: Adam Kebrt

Film ovšem podle Formánka není jen o závislosti, ale i o sounáležitosti: „Lidem, kteří vyšli z léčebny, jsme všichni fandili, aby to zvládli. A těžce prožívali, když se jim to nepodařilo. Když přišla zpráva, že se někdo oběsil na kličce od okna, nebo někoho přivezli zpátky v kómatu. Uvědomili jsme si, s jak silným nepřítelem máme co do činění,“ přibližuje spisovatel.