Petruška Šustrová: Listopad 1989

1. prosinec 2009

Oslavy dvacátého výročí pádu komunismu v Československu byly podle mého názoru mohutné. Nesoudím ani tak podle koncertů a manifestací, ale podle sdělovacích prostředků, nejvíc asi podle České televize, která to pojala ve velkém stylu - možná až moc velkém, ale musím uznat, že některé pořady byly neobyčejně zdařilé. A soudím také podle neustálého proudu nejrůznějších novinářů, kteří se na mne obraceli jako na pamětnici, ten byl skutečně úmorný, až jsem pocítila potřebu se někde schovat.

Jenže před výročím se člověk moc neschová: když jsem na dva dny utekla do Varšavy, vzpomínalo se tam taky. Rouhačsky se trochu děsím představy, jak to bude vypadat za pět let: zkušenosti z Polska, které bylo proti Československu o kus cesty dál, mi napovídají, že nejmohutnější bývají oslavy pětadvacátého výročí. Je to přirozené, vysvětlil mi před pár lety polský kamarád - pamětníci jsou ještě naživu, mnozí z nich nejsou staří, a čtvrt století je právě tak vhodná doba, aby se už daly dělat bilance.

Trochu se mi už všechna ta sláva začala příčit a těšila jsem se, až bude po všem - kam se člověk obrátil, všude dvacáté výročí. Konečně oslavy polevily - tedy v Česku, vzpomínání a bilancování mne ještě čeká v rumunském Temešváru, poněvadž jako bylo Polsko tenkrát před dvaceti a více lety napřed, bylo Rumunsko o trochu pozadu. Ale to je trochu jiná kapitola, chci mluvit o tom, že když v Česku oslavný shon polevil, radovala jsem se, že si trochu oddechnu. A při oddechování se mi najednou vynořila vzpomínka. Bylo to jako schodišťový efekt, který nám vnukne správnou odpověď, až když už je po všem a odcházíme.

Včera ráno jsem se probudila se vzpomínkou na Nezávislé tiskové středisko, na které se moc nevzpomíná. Živě se mi vybavila Galerie u Řečických, která bzučela jako úl. Seděli jsme tam za psacími stroji jako slepice na hřadě a psali a psali a psali. A mezitím tam proudili lidé,kteří nosili všelijaké rezoluce z podniků a institucí, advokát Jablonský v předsíni poskytoval právní rady, dokumentaristka Ljuba Václavová myla nádobí, a bylo to velmi hektické - náš Informační bulletin vycházel v prosinci někdy i dvakrát denně.

Jako víly se tam míhala děvčata s rukama začerněnýma tiskařskou barvou, která v prvních dnech tiskla bulletin na rámečcích, ale brzy jsme přešli na vyspělejší techniku. Když tam vstoupil čerstvě propuštěný vězeň Čuňas, tedy František Stárek, a uviděl na veřejném místě plném lidí cyklostyl, byl dojat málem k slzám.

Taky jsem U Řečických prvně v životě psala na počítači. Sedala jsem k němu dost rozpačitě, abych něco nepokazila, ale Ivan Lamper, který tomu všemu neokázale šéfoval, mi ale trochu netrpělivě řekl, že když se to naučil kdekdo, naučím se to taky, a kdybych něco nevěděla, ať se někoho zeptám.

Nezávislé tiskové středisko je místo, kterému se dnes historici a novináři nevěnují, což neříkám se žádnou trpkostí. Tuším totiž s jistými obavami, že doba, kdy se začnou vyptávat, jak to tam vlastně tenkrát chodilo, ještě nadejde.

Autorka je novinářka

autor: Petruška Šustrová
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.