Petruška Šustrová: Listopad 1989

Jenže před výročím se člověk moc neschová: když jsem na dva dny utekla do Varšavy, vzpomínalo se tam taky. Rouhačsky se trochu děsím představy, jak to bude vypadat za pět let: zkušenosti z Polska, které bylo proti Československu o kus cesty dál, mi napovídají, že nejmohutnější bývají oslavy pětadvacátého výročí. Je to přirozené, vysvětlil mi před pár lety polský kamarád - pamětníci jsou ještě naživu, mnozí z nich nejsou staří, a čtvrt století je právě tak vhodná doba, aby se už daly dělat bilance.

Trochu se mi už všechna ta sláva začala příčit a těšila jsem se, až bude po všem - kam se člověk obrátil, všude dvacáté výročí. Konečně oslavy polevily - tedy v Česku, vzpomínání a bilancování mne ještě čeká v rumunském Temešváru, poněvadž jako bylo Polsko tenkrát před dvaceti a více lety napřed, bylo Rumunsko o trochu pozadu. Ale to je trochu jiná kapitola, chci mluvit o tom, že když v Česku oslavný shon polevil, radovala jsem se, že si trochu oddechnu. A při oddechování se mi najednou vynořila vzpomínka. Bylo to jako schodišťový efekt, který nám vnukne správnou odpověď, až když už je po všem a odcházíme.

Včera ráno jsem se probudila se vzpomínkou na Nezávislé tiskové středisko, na které se moc nevzpomíná. Živě se mi vybavila Galerie u Řečických, která bzučela jako úl. Seděli jsme tam za psacími stroji jako slepice na hřadě a psali a psali a psali. A mezitím tam proudili lidé,kteří nosili všelijaké rezoluce z podniků a institucí, advokát Jablonský v předsíni poskytoval právní rady, dokumentaristka Ljuba Václavová myla nádobí, a bylo to velmi hektické - náš Informační bulletin vycházel v prosinci někdy i dvakrát denně.

Jako víly se tam míhala děvčata s rukama začerněnýma tiskařskou barvou, která v prvních dnech tiskla bulletin na rámečcích, ale brzy jsme přešli na vyspělejší techniku. Když tam vstoupil čerstvě propuštěný vězeň Čuňas, tedy František Stárek, a uviděl na veřejném místě plném lidí cyklostyl, byl dojat málem k slzám.

Taky jsem U Řečických prvně v životě psala na počítači. Sedala jsem k němu dost rozpačitě, abych něco nepokazila, ale Ivan Lamper, který tomu všemu neokázale šéfoval, mi ale trochu netrpělivě řekl, že když se to naučil kdekdo, naučím se to taky, a kdybych něco nevěděla, ať se někoho zeptám.

Nezávislé tiskové středisko je místo, kterému se dnes historici a novináři nevěnují, což neříkám se žádnou trpkostí. Tuším totiž s jistými obavami, že doba, kdy se začnou vyptávat, jak to tam vlastně tenkrát chodilo, ještě nadejde.

Autorka je novinářka