Petra Procházková: Tálibán je upřímně přesvědčen, že žena je něco méně než muž

21. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Afghánské ženy, které uprchly do Íránu

V uplynulých dvaceti letech se afghánské ženy stávaly stále častěji učitelkami, angažovaly se v politice nebo ve státní správě. Jak se jejich postavení ve společnosti mění s odchodem amerických vojsk a nástupem Tálibánu k moci?

Postavení žen v Afghánistánu je komplikované, a i v době, kdy v oblasti působily americké jednotky, měly daleko k rovnoprávnosti. Přesto změny ve společnosti byly na první pohled patrné.

„Před pádem Tálibánu mezi lety 1996 a 2001 nemohly ženy skoro vůbec nic. Ale když to berete ještě hlouběji, tak těch 20 let bylo takové pokračování, co tam bylo v 60. letech,“ připomíná publicistka a pedagožka Fatima Rahimi.

Petra Procházková

„Pro ženy, které si přály změnu, to byla obrovská šance. A mnohé ji využily. Afghánské ženy, které se pustily na tu emancipační cestu, jsou ženy statečné, velmi schopné. A mají to mnohonásobně těžší než my,“ říká Petra Procházková, reportérka a zpravodajka z válečných a jinak složitých oblastí světa.

Zároveň ale upozorňuje na to, že v podobném postavení zdaleka nejsou všechny Afghánky.

„Řekla bych, že v Afghánistánu je část žen, které po té emancipaci zatím netouží. To postavení ženy je vykoupeno určitou mírou toho, že se o vás někdo stará a vy máte velmi malé možnosti se svobodně rozhodovat. Ale zároveň nemáte žádnou zodpovědnost.“

Pro ženy, které si přály změnu, to byla obrovská šance. A mnohé ji využily.
Petra Procházková

Jeden Afghánistán neexistuje

Velký rozdíl v tomto ohledu hraje také to, ve které části země žena žije. „Změny se týkaly většinou velkých měst. Často zapomínáme, že až sedmdesát procent Afghánců žije na vesnicích. A tam ty ženy zas tak velké rozdíly neviděly,“ připomíná Rahimi.

Čtěte také

„Afghánistán je silně fragmentovaná společnost. A nic jako afghánská žena vlastně neexistuje. Ty rozdíly jsou mnohem větší, než na co jsme zvyklí tady v Evropě,“ doplňuje Procházková a pokračuje:

„Měli jsme projekt, který byl zaměřený na zvyšování gramotnosti právě vesnických žen a na rozvíjení řemesel a jejich ekonomické samostatnosti. Jezdili jsme za těmi ženami, většinou ne příliš daleko od Kábulu – takže to nebyly nějaké vesnice v horách –, a přesto ty rozdíly byly dramatické. Řada z těch žen vůbec neuměla číst a psát.“

Právě gramotnost je přitom jedním ze základních předpokladů emancipace žen. „Vzdělání je velkým milníkem. Jakmile se dívka naučí číst a psát a dostane se jí vzdělání, její možnosti, rozhled a vůbec vůle něčeho dosáhnout a realizovat se jinak než rozením dětí obrovsky vzrostou,“ vysvětluje Procházková, která se v oblasti věnuje také sociálním projektům.

Tálibán na scéně

Po odchodu Američanů zemi prakticky okamžitě převzali zástupci Tálibánu. A ačkoliv slibují, že návrat do 90. let nehrozí, změny ve společnosti především ženy pocítily od prvních dní. „Je pro ně typické rozdílné pohlížení na obě pohlaví. Když to zjednoduším, tak Tálibán je upřímně přesvědčen o tom, že žena je prostě něco méně než muž. A abych byla upřímná, netýká se to jen jich. Celá afghánská společnost je v tomto směru konzervativní,“ komentuje situaci Procházková a uvádí osobní zkušenost:

Čtěte také

„Když jsem obchodovala s nemovitostí, tak já – ač naprosto nejvíce majetný člověk v té transakci –, když jsem měla jako svědka transakce ženu, tak jsem potřebovala dvě ženy na jednoho muže. Právně bylo uznáno, že svědectví dvou žen se rovná svědectví jednoho muže.“

Zároveň nezastírá, že podobné názory mohou mít i muži v Evropě. „Velký rozdíl je ale v tom, že oni tento náhled na ženu jako na tvora méněcenného mají právně a institucionálně podložený,“ míní.

„Já bych dodala, že ačkoliv od roku 2004 s novou ústavou si byli ženy a muži na papíře rovni, v praxi to tak často nevypadalo ani během těch dvaceti letech,“ zmiňuje Rahimi.

Přesto bylo postavení žen lepší než v současnosti. „Mám známé v jedné vesnici, kde děvčatům v poslední době zakazují chodit v žabkách. O nějakém chození na střední, nebo dokonce vysokou školu nemůže být ani řeč,“ popisuje válečná reportérka aktuální situaci.

„Co vím z Herátu, tak ženy se ještě pořád mohou normálně veřejně pohybovat, ale musí mít ten řekněme silnější hidžáb, což je vlastně burka. Ale nemusí být s sebou mužský doprovod, jako tomu bylo v 90. letech. Zatím,“ uzavírá novinářka afghánského původu Fatima Rahimi.

Poslechněte si celý rozhovor Evy Hůlkové s Petrou Procházkovou a Fatimou Rahimi. Společně probraly i to, jak významnou roli hraje v postaveních žen zázemí rodiny, jak to aktuálně v Afghánistánu vypadá se školstvím, nebo jak moc v této chvíli Tálibán potřebuje novináře, aby přesvědčil svět, že se změnil.

autoři: Eva Hůlková , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související