Petr Vavrouška: Život (s uprchlíky) na zámku

03489299.jpeg

Na starobylém zámku Königshof kdysi pořádali slavnosti habsburští císaři. Patřil Karlu Velikému a také Františku Josefovi prvnímu. Teď v levém křídle historické budovy bydlí migranti ze Sýrie a Iráku.

Majitelka se někdy na začátku září nabídla, že u sebe ubytuje uprchlíky čekající na azyl. Úřady to nejdříve zamítly kvůli špatnému stavu objektu. Pak přeci jen souhlasily. A tak jednoho dne o půl druhé v noci najednou zastavil před zámkem autobus plný uprchlíků. Zámecká paní je vzala k sobě domů, navařila jim, uložila ke spánku a už u ní zůstali. Poskytla uprchlíkům několik pokojů, které musela vymalovat a vybavit nábytkem. Za ubytování jí lidé v nouzi nic neplatí.

Zatím spolu komunikují lámanou angličtinou a němčinou. Ta je teď pro migranty nejdůležitější. Německá slovíčka mají nalepená na stole, na stěně, na skříni a nebo napsaná přímo na stěnách pokojů. Celkem se u běženců střídá dvanáct učitelů němčiny. Jiní dobrovolníci s nimi zase tráví volný čas. Chodí s nimi do místního krytého bazénu nebo dvakrát týdně na fotbal.

Paní Sabine Lamberty chce, aby si na sebe lidé z malé rakouské vesnice a z Blízkého východu postupně zvykali. Aby se vzdali předsudků, kulturních a náboženských dogmat. Proto se snaží pravidelně na zámku organizovat nejrůznější párty, oslavy křesťanských i muslimských svátků a zvát na ně co nejvíce lidí. Jedině díky vzájemnému poznávaní se jedna i druhá strana zbaví strachu. Ale překonat nedůvěru musí uprchlíci i mezi sebou navzájem. Tři bratři z Iráku zatím drží své tři ženy stranou a k sousedům ze Sýrie, kteří bydlí přes chodbu, na návštěvy nechodí. Pro všechny bylo také obtížné, zvyknout si na fakt, že tak velký zámek obývá jen jedna osoba. Navíc žena, která jim teď rozdává úkoly a organizuje do jisté míry i volný čas.

Jedním z dočasných nájemníků zámku je také šedesátiletý Mustafa ze syrského Allepa. Čtyři roky v Sýrii čekal na to, že válka skončí. Ale každým dnem to bylo horší a horší a tak se vydal na cestu do Evropy. Měl v plánu, že půjde do Rakouska a právě tady začne na stará kolena nový život. V minulosti byl obchodně několikrát v Rakousku, navštívil Vídeň, Innsbruck, Salzburg. Lidé i země se mu líbili a tak požádal rakouské úřady o azyl.

Zatím nikdo neví, jak dlouho uprchlíci na zámku zůstanou. Normálně potřebují úředníci na posouzení žádosti o azyl tři až šest měsíců. Teď to ale může trvat klidně déle než rok. A po celou dobu o ně bude paní Sabine pečovat. Sama má ale dost starostí s rekonstrukcí zámku. Chce ho vrátit do původní podoby. Opravuje teď kapli, stáje a také několik pokojů.

Zajímavé je, že pomoc uprchlíků ale musí odmítnout. Jak říká, uprchlíci nesmí pracovat, nemůže je takto využít. Nemůže jim za práci platit. A nechce to ani riskovat, protože sousedé by ji mohli nahlásit úřadům. Běženci si tak můžou zvelebit maximálně vlastní pokoje nebo zahrádku před zámkem, na které si hrají jejich děti.

Rozhodnutí majitelky zámku vzít si do podnájmu téměř tři desítky uprchlíků bylo určitě odvážné, riskantní, zavazující. Rozhodně ale nečelí posměškům jiných Rakušanů, že je bláznivá ženská, že podporuje ekonomické „vyžírky“ nebo dokonce teroristy. Uprchlíci u ní nebudou věčně a ten několikaměsíční pobyt na zámku může pozitivně ovlivnit jednu i druhou stranu.

Ale samozřejmě, že to může dopadnouti i špatně a vzájemné rozdíly, pohled na život budou tak odlišné a nepřekonatelné, že při nejlepším zůstane jen hořká vzpomínka.