Petr Příhoda: Kámen úrazu – církevní restituce. Dál dělí českou politickou scénu

To téma má přitom mocný emoční potenciál. Nejen proto, že jde o rozpočet, o peníze nebo že tu prý někdo tzv. zbohatne. Ale i proto, že jde o církve, zejména o tu katolickou. V pozadí je hluboký spor českých duchovních dějin. Jeho povaze dnes rozumějí jen zasvěcenci. Široká veřejnost si ho vykládá po svém. Vnímá katolickou církev jako feudální vykořisťovatelku, jako předchůdkyni totalitních režimů, jako element národu nepřátelský. Proto vidí v komunistických konfiskacích církevního majetku akt dějinné spravedlnosti, dokončení „nápravy Bílé hory“.

Myslím, že ověřitelná skutečnost je jiná. To ale nezajímá nejen veřejnost, ale ani tvůrce levicové předvolební strategie. Spustili populistické nálady, které nyní neumožňují uchopit téma věcně a racionálně o něm jednat. – Jistě: tzv. restituce zatíží rozpočtové výdaje (jsou tu problémy, které je zatíží mnohem víc). Zapomíná se, že restituce umožní, aby se církve staly samoživitelkami, že tedy eráru posléze odtíží. Tedy nezbohatnou. I potom zůstanou chudé.

Levicová sázka na propagační předvolební efekt vyvolala názorový konflikt, kde sice církve „tahají za kratší konec“, ale postupně si odcizuje politického partnera, s jehož spoluprací počítala. Vzpomeňme, že ČSSD se uchází o vstřícnost lidovců už dlouho. Už od dob, kdy byl Miloš Zeman premiérem. Dnes začínají některé místní organizace KDU-ČSL naléhat na vedení strany, aby už nejednalo o její účasti ve vládní koalici. Tím by ovšem padla jediná představitelná podoba příští vlády. Podaří se přeexponované téma aspoň přitlumit? Toť otázka.