Petr Příhoda: Ach, ty naše partaje…

Zdá se, že přestávají být srozumitelné nejen pro voliče, kteří stále zřetelněji vnímají rozdíl mezi jejich deklarovanými programy a faktickými činy. Přestávají rozumět i samy sobě. Jejich předáci neumějí věrohodně sdělit, oč jim doopravdy jde (kladu důraz na slůvko „věrohodně“). Tento handicap si strany nesou v sobě od samého počátku, tj. od listopadového převratu. Dnes jim viditelně dochází dech.

Už ani nepamatujeme, kolik a jakých jsme tu měli. Vesměs vznikly zkusmo. Byly předem vymyšleny jako nabídka předpokládající možnost poptávky. Ta se buď našla, často jen nakrátko, anebo se nenašla. Nakonec se jakési stranické spektrum ustálilo, a to se zřetelem na to, jaké strany existují v zemích, jimž říkáme vyspělé. Všimněme si však, že pokud mají některé naše strany nominálně své družky v západní Evropě, jsou jim cizí.

Naše strany totiž vznikly (jak se říká) na zelené louce, v bodě nula, krátce po listopadovém převratu. Nejsou to výtvory politického života v demokratickém prostředí. Vnitřně nezrají. Chybí tvořivá komunikace vedení s členstvem, které je nepočetné a neprostředkuje mezi stranou a širokou veřejností.

Vidím tu jen dvě reálně působící stranotvorné síly. Jednou je snaha využívat transformační změny a druhou obava z újmy, kterou tyto změny přinášejí. Toto je dvojí politická vůle, která se může opřít o reálné postoje veřejnosti. Jde o konflikt, který naše strany neumějí přetvořit v politicky řešitelný problém. Spíše ho vyostřují. Vznik nových straniček tomu nepomáhá, spíše naopak.

Co s tím? Někteří politologové radí nespoléhat na novou stranotvorbu, ale kultivovat strany existující. Myslím, že mají pravdu. Bude to těžká práce, protože je zatím k tomu nic nenutí.