Petr Janyška: Ve francouzské restauraci dostanete zdarma lahev vody. Proč ne v Čechách?
Před pár dny jsem se vrátil z Francie, jako mnoho jiných Čechů. Francie je zemí, kam se vypravuje vůbec nejvíc turistů na světě: víc než do USA nebo do Číny, sto miliónů ročně. Jedním z důvodů je francouzská gastronomie, vyhlášené kavárny a bistra. Rozdíl oproti Čechům a Moravě je stále nebetyčný. Když o tom mluvím se známými, říkají: Co chceš, to je Francie, ta má jinou kulturu jídla, vždycky měla.
Ano, má. Ale má ji díky tomu, že na ní pracovalo mnoho generací, nespadla z nebe. A my bychom ji mohli mít taky. Chtělo by to ale na té kultuře restaurací pracovat a mít vůli vylepšovat věci.
Karafa z lednice zdarma
Jednou z věcí, která vás trkne v každém francouzském bistru nebo restauraci a kterou doma výrazně postrádáte, je, že vám k jídlu přinesou džbánek nebo lahev vody. Používají pro to elegantní výraz „karafa“.
„Co si dáte?“ zeptá se číšník (v 90 % s úsměvem a dívá se vám do tváře jako někdo, kdo má radost, že jste přišli, a kdo má chuť s vámi mluvit, nedívá se přitom skrz vás kamsi do dáli, jak to znám často z Prahy) „To a to, a karafu.“
Čtěte také
Ani v nejlepší restauraci se na vás nepodívá skrz prsty a k jídlu automaticky přinese košíček s chlebem a vodu z kohoutku. Někdy ve džbánku, často v lahvi nejrůznějšího tvaru, v některých restauracích pro ten účel už mají i lahve s vlastním monogramem. Ta voda je studená, karafu chladili v lednici.
Dát si vodu k jídlu je něco, co vás ve Francii nedegraduje. A protože jste v civilizované zemi, kde je veškerá voda z kohoutku samozřejmě pitná a na její čištění jdou nemalé veřejné peníze, je logické, že se pije voda z veřejných zdrojů. Nikdo vás nenutí, abyste si kupovali lahvovou, kterou české restaurace s oblibou nabízejí jako miniaturní třetinky za třicet korun a tlačí vám tak účet nahoru. A u nichž nevíte, kolik měsíců ležely někde v přepravkách.
Tato karafa je ve Francii všude, úplně všude, zdarma.
O krůček blíže Francii
Jako o všechny výdobytky civilizace, i tuhle bylo třeba prosadit, nepřišla jen tak. Francouzi k tomu mají vládní výnos z roku 1967, který definuje, co všechno musí restaurace a bistra zákazníkovi poskytnout v ceně jídla jakožto couvert: kromě jiného i chleba (ve Francii se jí k jídlu prakticky vždy) a obyčejnou vodu.
Ta se dnes automaticky servíruje všude a v množství, o jaké si řeknete. Což je v parnech, která začíná Evropa pociťovat, zvlášť podstatné.
Proč to nemáme v Čechách a na Moravě? Proč vám ve většině pražských restaurací vodu z kohoutku odmítnou, někde dokonce se slovy, že se to nesmí, a když na ní hodně trváte, s kyselými poznámkami vám do nějaké sklenice natočí poloteplou přímo z vodovodu? A někde si za ni naúčtují dvacet, třicet korun?
Žijeme stále v systému, kde je snaha na všem, na každé maličkosti, vydělat. Na úkor dobrého pocitu klienta, na úkor pocitu, že bychom mohli žít v civilizaci, kde vám druhá strana, v našem případě restaurace, chce vyjít vstříc. Chcete k jídlu chleba? Připlaťte si. Chcete vodu? Připlaťte si.
Co kdyby se už nějaké ministerstvo, asi místního rozvoje nebo magistrát, zamyslely nad blahodárností obyčejné vody v restauraci a vyplodily nařízení o dvou větách? Hned bychom byli o krůček blíže Francii. Jako tomu bylo třeba se zákazem kouření.
Autor je publicista a bývalý diplomat
Související
-
Petr Janyška: Proč premiér Babiš blokuje do čela Evropské komise přítele Čechů?
V souvislosti s výběrem šéfa Evropské komise, který už druhý den běží v Bruselu, odmítl premiér Babiš do jejího čela nizozemského kandidáta Franse Timmermanse.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
