Petr Honzejk: Vláda už popírá nejen vlastní sliby, ale i význam slov

17. květen 2026

Mezi základní kvalifikační předpoklady populistického politika patří schopnost tvářit se, že něco dělá, nechat si za to tleskat a přitom dělat pravý opak. Tato schopnost se u současné vlády vyvinula takřka k dokonalosti.

Můžeme to ukázat třeba na příkladu vládních zmocněnců. Ti nejenže se množí jako králíci v diplomové práci Taťány Malé, ale dělají zhusta opak toho toho, co je v názvu jejich funkce.

Čtěte také

Nejprve k tomu množení, které je samo o sobě nádherným popřením toho, co vláda slibovala. V programovém prohlášení Babišova kabinetu je jedním z nejfrekventovanějších výrazů slovo byrokracie“. Vyskytuje se v různých obměnách a tvarech patnáctkrát, ale samozřejmě vždy ve smyslu slibu zásadového a neústupného boje s úředním šimlem. Jediným výsledkem tohoto boje ovšem je zatím ironicky rozmnožení vládní byrokracie.

Přibyli nám hned čtyři vládní zmocněnci. Vedle často probíraného zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal máme nově i zmocněnce pro plnění závazků České republiky vůči Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO).

A zcela stranou pozornosti byly vytvořeny funkce zmocněnce pro transformaci páteřní sítě nemocnic v Praze a výstavbu Nového fakultního nemocničního komplexu v Praze a zmocněnkyně pro implementaci stavebního práva.

Je to opravdu legrační, protože v pasáži programového prohlášení, která nese honosný název debyrokratizace čteme: „Zavedeme a důsledně naplníme princip ‚jednou a dost‘ – co stát jednou má, nevyžaduje znovu.“ Občané se zatím splnění tohoto slibu nedočkali, zato máme hezky zdvojené funkce.

Čtěte také

Zjevně už nestačí, že máme ministry životního prostředí, obrany, místního rozvoje a zdravotnictví s celým rozvětveným aparátem. Pořídili jsme si k nim pro jistotu ještě paralelní zmocněnce, kteří mají na starosti to samé, co mají řešit ministerstva. Jednou a dost pro stát v pojetí současné vlády evidentně neplatí. S tímto přístupem může proklamovanou debyrokratizaci očekávat jen patologický optimista.

Možná ještě ilustrativnější pro vládní princip “dělám pravý opak toho, co tvrdím, že dělám”, je skutečná náplň funkcí nových zmocněnců. Dosud bylo zvykem, že zmocněnec zajišťoval to, co je v názvu jeho funkce. Kupříkladu zmocněnec pro digitalizaci se staral o vylepšení digitalizace, zmocněnec pro lidská práva usiloval o zachování a rozšíření lidských práv.

Čtěte také

Tomu je evidentně konec. Nynější zmocněnec pro Greendeal a klimatickou politiku Filip Turek má ve skutečnosti na starosti rozkopávání Greendealu a likvidaci klimatické politiky. Zmocněnec pro plnění závazků vůči NATO Jakub Landovský má reálně vymyslet, jak závazky ošulit a to tak, aby nám NATO uznalo i ty výdaje, které s obranou moc nesouvisí a Babišova vláda tak byla s obliga.

Připojit k tomu můžeme novou poradkyni premiéra „pro svobodu slova“ Natalii Vachatovou, která se reálně snaží o přiškrcení hlasu neziskových organizací.

Víra hory nepřenese

George Orwell, v jehož slavném románu se ministerstvo pro vedení války jmenovalo Ministerstvo míru a úřad pro potírání politických oponentů byl zván Ministerstvem lásky, by měl radost, jak učenlivé žáky v dnešním Česku má.

Vlastně tedy asi by radost neměl, protože právě před takovým překrucováním skutečného smyslu a zneužívání významu slov mimo jiné varoval.

Petr Honzejk

Samozřejmě můžeme věřit, že to je všechno jenom náhoda a že v jiných oblastech bude vláda dělat to, co slibovala a naplňovat deklarovaný smysl funkcí, institucí a norem.

Ovšem, když sledujeme například, že kabinet slibující zastavit zadlužování jako jeden z prvních kroků udělal ze zákona o rozpočtové odpovědnosti reálně zákon o rozpočtové nezodpovědnosti, tak se zcela osobně obávám, že tato víra opravdu hory nepřenese.

Autor je komentátor Hospodářských novin

autor: Petr Honzejk
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.