Petr Honzejk: Patří radikální klimatičtí aktivisté do vězení?

Mají se posílat lidé do vězení za formálně nenásilný protest? Není to cesta k odstranění práva na radikální vyjádření postoje? A z jiného úhlu: Pomáhají tito aktivisté v boji s klimatickou změnou, nebo je to přesně naopak?

Čtěte také

Klimatičtí aktivisté přitvrzují. „Svět nezachráníme hrou podle pravidel,“ tvrdí Greta Thunbergová

Odpověď na první otázku není jednoduchá. Každá protestní akce přeci někoho omezí. Když se koná velká demonstrace dejme tomu na Václavském náměstí, nedostanete se tak, kam potřebujete. Když pochodují po magistrále aktivisté za třicítku v Praze, tak zpomalí dopravu.

Demonstrující zkrátka omezují lidi, které jejich boj vůbec nezajímá. Přesto nikoho nenapadne posílat organizátory takových akcí, byť třeba nepovolených, rovnou do vězení. Tak proč kriminalizovat někoho, kdo také „jen“ komplikuje lidem život, tím, že zablokuje dálnici?

Sebeobrana společnosti

Vysvětlení spočívá v tom, že vždy existuje přijatelná míra protestu, ale za její hranicí už začíná problém. Kdybychom použili dialektický zákon přechodu kvantity v kvalitu: Od určité úrovně přestává jít jen o nepohodlí nezúčastněných, ale začíná zásadní omezování, které může napáchat velké škody. 

Čtěte také

Letzte Generation. Protestují proti negativním dopadům automobilové dopravy a neváhají se přilepit k vozovce

Přesně to se stalo v Británii. Škody způsobené klimatickým protestem dosáhly v přepočtu 23 milionů korun, a akce způsobily zpoždění tisíců lidí, došlo k nehodě se zraněním. Jde tedy už opravdu o takovou „kvantitu“ problémů, že jde o něco kvalitativně jiného, než o nenásilný protest.

Takové proměny kvantity v novou kvalitu nejsou ve společnosti nic nového. Je například rozdíl mezi umírněným socialistou, který chce zlepšit postavení pracujících a komunistou hlásajícím třídní boj.

Existuje kvalitativní rozdíl mezi vlastencem, nacionalistou a šovinistou. Je rozdíl mezi věřícím muslimem a islámským fundamentalistou. A tak dále. I když extremisté vycházejí ze stejných pozic, jako umírnění, stávají se něčím kvalitativně jiným. Něčím nebezpečným. A přesně to se odehrálo v části klimatického hnutí.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Poslední generace ekoteroristů

Vlastně to lze na ideové úrovni formulovat tak, že problém začíná tam, kde aktivismus přechází ve fanatismus. Ten si neklade otázky po důsledcích, jde za svým zaslepeně, s klapkami na očích, bez respektu k druhým, berouce legitimitu z přesvědčení o sobě.

Jak to nakonec formuloval i britský soudce: „Překročili jste hranici mezi znepokojeným aktivistou a fanatikem. Jmenovali jste se jedinými arbitry v otázce, co by se mělo dělat se změnou klimatu.“

Odpověď na druhou otázku, tedy zda radikální aktivisté v boji s klimatickou změnou, která je jedním z největších problémů současnosti, pomáhají, se dá odpovědět jednoznačně: Vůbec ne. Oni sami tvrdí, že bez jejich akcí by si problému vlastně nikdo pořádně nevšiml a nechtěl ho řešit.

Čtěte také

Akce klimaaktivistů připomínají mezinárodní strukturu organizovaného zločinu, říká lídr Motoristů sobě. Jde o legitimní protest, míní aktivistka

Je to, pravda, na zamyšlení, protože jde o  aplikaci postupu známého z reklamní branže. Marketéři vědí, že i hloupá a iritující reklama, která vyvolává negativní reakce, může být nakonec nad jiné úspěšná, protože intenzivně fixuje povědomí o propagované značce. Hloupost reklamy za chvíli ze společenského povědomí zmizí a značka zafixovaná zůstane.

Jenže v případě radikálních klimatických protestů typu blokád či poškozování obrazů v galeriích to takto nefunguje. Hloupá a iritující reklama totiž nikoho přímo nepoškozuje, akce klimatických aktivistů ano. To logicky lidem ukotveným ve světě práva na vlastnictví a na volný pohyb vadí.

Efekt protestních akcí je tak ve finále přesně opačný, než aktivisté zamýšlí. Na problém se sice upozorní, to ano, ale jeho řešení je pak ve vědomí společnosti asociováno nejen s nepohodlím, ale i se zbytečnými problémy, poškozováním majetku, ba zraněními a oběťmi na životech. Myšlence boje s klimatickou změnou tak radikální aktivisté jednoznačně škodí.

Petr Honzejk|foto:Matěj Skalický, Český rozhlas

Bohužel si to, ač jde často o vysokoškolsky vzdělané lidi, odmítají uvědomit a své akce zaslepeně stupňují. Přesně v duchu toho, co prohlásil americký filosof George Santayana, že „fanatik se pozná tak, že když zapomene na původní účel, zdvojnásobí své úsilí“. S takovými fanatiky moc diskutovat nelze. Společnost se jim musí bránit. Třeba i represí. Není to záležitost potlačování práv, je to naopak záležitost sebeobrany společnosti, která chce práva všech lidí zachovat.

Autor je komentátor Hospodářských novin