Petr Honzejk: Kam nás vede válka mezi premiérem a prezidentem
Česko se dostalo na hranu ústavní krize. Jde v ní o rozdělení rolí a tím pádem i moci mezi vládu a prezidenta.
Krize má dvě hlavní roviny – bezprostředně politickou a dlouhodobě systémovou, přičemž druhá je samozřejmě mnohem podstatnější, ač se o ní prakticky nemluví.
O co jde? Jak je to nebezpečné? A existuje vůbec nějaké řešení?
V bezprostřední rovině se jedná takřka o klukovinu. Premiér nechce pustit prezidenta na summit severoatlantické aliance, přesto, že to je právě hlava státu, která tradičně českou delegaci vede. Oficiálně Andrej Babiše mluví o rozdílném pohledu na obranné výdaje a o tom, že zahraniční politiku určuje vláda a ne prezident.
Čtěte také
Skutečný důvod je ale jiný a dokonale trapný: Vládní motoristé nemůžou rozdýchat skutečnost, že Petr Pavel odmítl jmenovat jejich hranatou ikonu Filipa Turka ministrem a tlačí na Babiše, aby se za ně pomstil. Babiš jejich stranu potřebuje k vládnutí a tak poskakuje, jak motoristé troubí.
Trapnosti příčiny konfliktu odpovídají i používané prostředky. Ty poněkud připomínají slavný francouzský film Knoflíková válka, kdy si nesmiřitelné party kluků ze sousedních vesnic vzájemně trhají knoflíky a vydávají to za válečnou kořist. Andrej Babiš přijde na schůzku s prezidentem buransky o čtvrt hodiny později, a aby ho co nejvíce ponížil, zamrmlá, že „mu to nějak nevyšlo“.
Petr Pavel zase avizuje pro něj jediný přijatelný výsledek jednání den dopředu v novinovém rozhovoru, čímž vlastně dává Babišovi ponižující ultimátum. Člověk si až říká, že příště mezi nejvyššími ústavními činiteli České republiky dojde i na ono trhání knoflíků.
Čtěte také
Za trapnými kulisami se ale skrývají fundamentální problémy. Kudy vlastně vede linie oddělující výsostnou pravomoc vlády a prezidenta? A jakým směrem se rozdělení moci v Česku ubírá a do budoucna ubírat bude?
V konkrétním případě jde o konflikt dvou ústavních principů. Podle prvního prezident zastupuje stát navenek, podle druhého vláda určuje zahraniční politiku země. Prezident tvrdí, že mu vláda tím, že mu chce zabránit v účasti na summitu, brání vykonávat ústavní pravomoc a hrozí kompetenční žalobou. Vláda se brání tím, že se obává, že prezident nebude plně reprezentovat její pozici.
Dá se předpokládat, že z kompetenčního sporu, by v tomto případě vyšel vítězně prezident, protože tvrzení vlády je pouhá domněnka, zatímco bránění v účasti na summitu je tvrdý fakt.
Čtěte také
Ovšem to není nejpodstatnější. Konkrétní „summitový“ spor je totiž jen jednou z demonstrací dlouhodobé mocenské války v české politice. Česká ústava je od základu napsána tak, že to mezi prezidentem a vládou vyvolává tu menší tu větší napětí.
Jsme sice parlamentní republika, kde klíčové pravomoci drží vláda. Ale prezident je v některých aspektech jaksi „nad ní“ – koneckonců je to on, kdo jmenuje premiéra a ministry. Zároveň ústava obsahuje nejasnosti umožňující rozdílné interpretace.
Celé to může jakž takž fungovat v momentech, kdy jsou vláda a prezident na zhruba stejných politických pozicích a vycházejí si vstříc, ale jinak ne. Viděli jsme to v době mandátů Miloše Zemana, vidíme to i nyní.
Řešení je jen v dobré vůli
Dnešní vláda by ráda odsunula prezidenta do pozice kladeče věnců, dnešní prezident se naopak chce stát klíčovým politickým hráčem. Mocenský konflikt vlastně může za těchto podmínek jen eskalovat.
Důsledky? Politický provoz bude pro samé schválnosti stále více drhnout a Ústavní soud se může perspektivně pro samé kompetenční žaloby zavařit. A vůbec nejznepokojivější je otázka, zda nakonec vláda bude ochotná rozhodnutí soudu respektovat. V době rozdělené společnosti a padání všech zábran je možné všechno.
Dá se to řešit? Nabízí se samozřejmě zpřesnění Ústavy tak, aby bylo jasné, co a kdy jednotliví ústavní činitelé musí a co naopak nikdy nesmí. Jenže na to by byla potřeba třípětinová většina v obou komorách parlamentu, což je nereálné.
A mít ústavu, která by nakonec připomínala školní řád, který popisuje i způsob přezouvání a čas příchodu, by bylo vlastně nedůstojné. Řešení je vlastně jen v dobré vůli: V potlačení pouhé mocenské politiky ve prospěch skutečného státnictví. A to na obou stranách. Jaká je pravděpodobnost, že k tomu dojde, ovšem asi tušíme všichni.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
