Petr Honzejk: Česko v zajetí zájmových skupin a mentality nároku
Poslední vývoj ukazuje, že rozumné hospodaření v Česku je jen iluze. Panuje v zásadě velice slušné ekonomické počasí, žádná recese, žádné mimořádnosti typu energetické krize nebo pandemie a přitom vláda plánuje hospodařit s dluhem 230 miliard korun. A ještě se tváří, jak je zodpovědná, jak skvěle šetří. Ve skutečnosti to má se zodpovědností společného pramálo. Je to spíš způsob, jak se za průběžného lhaní si do stále prázdnější kapsy časem dopracovat k totálnímu krachu.
Co je v Česku v principu špatně? Ne, není to konkrétní vláda. Existují indicie, že pokud by vládla dnešní opozice, která slibuje všechno všem, bylo by, pokud jde o státní finance, ještě hůř. To, co komplikuje, ne-li vylučuje cestu k vyrovnanému hospodaření, jsou v zásadě dvě věci, které jsou na tom, kdo je aktuálně u moci, nezávislé.
Čtěte také
První brzdou vylepšení hospodaření státu je stále silnější vliv zájmových skupin. Ve chvíli, kdy se má sáhnout komukoli do jeho mošničky, spustí dotyčný povyk a vláda rychle couvá. Příklady?
Již klasickým je úspěch vinařské lobby v boji proti zdanění tichého vína, což rozpočet připravilo o pět miliard. Dalším je křik, který se spustil poté, co Národní ekonomická rada vlády navrhla sloučení malých obcí, kterých máme málem nejvíc v Evropě. Šéf sdružení měst a obcí František Lukl začal hystericky tvrdit, že je to jako násilná kolektivizace v padesátých letech. A z projektu, který by mohl ušetřit deset miliard, nebude zřejmě nic.
No a podobné je to ve školství. Když přišlo ministerstvo s tím, že by se měly slučovat malé školy, aby se ušetřilo mimo jiné za ředitelské platy, vyvolalo to odpor, hádejte koho? Ano, ředitelů! Jak to dopadne, je vcelku jasné.
„Not in my backyard”
Všechny tyhle případy spojuje jeden základní motiv: „Ať se šetří, ať stát vylepšuje hospodaření, to je jistě potřeba, ale ať se to netýká mě!” Rozpočtová varianta fenoménu NIMBY, tedy „not in my backyard” – ne na mém dvorku, prostupuje celým Českem.
Chybí jakákoli ochota byť i jenom uvažovat o tom, že by se kdokoli mohl maličko uskromnit, uvažovat nejen individualisticky, ale v zájmu celku. Prostě trhnu co můžu, on už to někdo zaplatí.
Čtěte také
Kde se to v takové míře vzalo? Odpoví nám v pořadí druhý, ale ve skutečnosti vlastně základní důvod, proč je dnes nějaká úspora v hospodaření státu vlastně vyloučená. Je jí stále se rozšiřující mentalita nároku. Řada ekonomů upozorňuje na to, že v době covidu si de facto všichni zvykli na to, že jim stát pomůže se vším. A nechtějí se téhle představy vzdát.
Jakýkoli požadavek ze strany státu na úspory je brán úkorně, málem jako pokus o okradení. Explicitně se to dostalo i do opoziční politické rétoriky. Když se například důchodcům mimořádně přidá o trochu méně, než se čekalo, tak se neříká, že se jejich situace „o trochu méně zlepšila”. Říká se, že byli „okradeni”.
Čtěte také
Z druhé strany je projevem nárokové mentality to, že skoro každý už očekává nějaké státní dotace. A stát, respektive ti, co ho zrovna řídí, ve strachu, že nebudou znovu zvoleni, podléhají. Symbolem je více než stomilionový příspěvek státu soukromému pořadateli motocyklových závodů v Brně.
Skoro nikomu už nepřijde divné, že se dotují akce, které by v principu měly fungovat v komerčním režimu a měly by z nich být odváděny daně jako z jakékoli jiné ekonomické aktivity. Když se nároková mentalita rozjede, je jako lavina. Smete všechno, včetně elementární zodpovědnosti, elementární ekonomické racionality.
Politické popraviště
Jaká je v téhle společenské atmosféře šance na vzývané strukturální reformy, které by hospodaření státu v klidných dobách vyrovnaly, je asi jasné. Každý, kdo se o ně pokusí, musí nutně skončit na politickém popravišti.
Takže lze odhadovat, že český stát pojede dál ve stylu Švejkova feldkuráta Katze, který rád říkal: „To se nám to hoduje, když nám všichni půjčujou!” Pár let to ještě vydrží, ale nakonec těžko najdeme někoho, kdo by všechno vyřešil jako Švejk, který věřitele opakovaně vyhazoval z feldkurátova bytu.
České ekonomické letadlo, protože nic jiného to není, nutně časem spadne. Jakpak se asi potom bude spát těm, kdo nynější rozpočtové hody na dluh umožňují, což jsou i členové současně deklarované pravicové a spořivé vlády? Každého věc, samozřejmě. Ale zcela osobně jim budoucí sny ani trochu nezávidím.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
