Petr Honzejk: Babišova restituční partie. Vzniká "proticírkevní" koalice?

13. listopad 2017
Vyobrazení Panny Marie v Malých Svatoňovicích

Andrej Babiš vystoupil s návrhem na zdanění církevních restitucí. Církvím tak hrozí, že přijdou o část náhrady za majetek ukradený komunisty, ke které se stát zavázal v roce 2013.

Návrh má tři roviny. Politickou, právní a morální. Rozhodne samozřejmě ta první, přesto je proberme postupně. V rovině reálpolitické dává Babišův nápad dokonalý smysl. Církevní restituce dlouhodobě kritizují komunisté a zdanění je jednou z podmínek, které si stanovili pro toleranci Babišovy menšinové vlády.

Babiš sám s tím nemá problém. V programu ANO sice nebylo o zdanění restitucí ani slovo, v minulosti ale prohlásil, že restituce jsou předražené a že by zdanění podpořil. Osekání náhrady církvím navíc požaduje i SPD Tomia Okamury, další strana, o kterou by se Babiš mohl eventuelně opřít. Takže se rýsuje - brutálně řečeno - neformální proticírkevní koalice, díky které by Andrej Babiš mohl spokojeně vládnout.

Jenže Babiš zároveň hraje ještě na jedné šachovnici. Osekávání náhrady církvím vadí KDU-ČSL. Takže se Babišovu návrhu dá rozumět i jako nátlaku na lidovce, aby s ním buď šli do vlády, nebo jeho vládu tolerovali, na základě slibu, že se restituce danit nebudou. Pro předsedu hnutí ANO by bylo určitě lepší, kdyby mohl říkat, že se opírá, alespoň částečně, o demokratické strany, ne jen o takové či onaké extremisty.

Lidovci jsou nyní pod velkým tlakem. Mají se pokusit zabránit osekání restitucí za cenu spolupráce s Babišem? Nebo dál hrdě Babišovi říkat „ne“ i přesto, že tím ohrozí církve, z jejichž okruhu se rekrutuje podstatná část jejich voličů? To je dilema! Kdybychom měli záležitost posuzovat jen z pohledu reálpolitiky, hraje Andrej Babiš své partie skvěle.

Sněm Ano, Andrej Babiš

V zájmu sestavování vlády

Jenže pak jsou tady další roviny. Začněme tou právní. Církevní restituce jsou v podstatě dvoustrannou smlouvou. Církve mají dostat nemovitý majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun. K tomu dalších 59 miliard jako náhradu za majetek, který není možné vydat.

Výměnou za to se budou postupně odstřihovat od státního rozpočtu, který jim nyní přispívá na činnost. Tak zní dohoda z roku 2013. Obecně platí, že na změnu dohody jsou potřeba vždy dvě strany. A církve nemají důvod na zdanění přistupovat.

Jednostranný akt ze strany státu by tak byl vlastně aktem silovým, někdo by možná řekl i aktem zvůle. Nepochybně by došlo k soudnímu sporu a je třeba mít na paměti, že ústavní soud už jednou stížnosti na restituce jako takové, i na jejich výši, zamítl jako neodůvodněné. Není divu. Pokud žijeme v právním státě, dohody mají platit, ne se měnit podle toho, jak si silnější strana zamane.

A tím se volně dostáváme k poslední rovině celé záležitosti – tedy rovině morální. Restituce mají především zmírnit křivdy způsobené zločinným komunistickým režimem. Je to vlastně svým způsobem odškodné pro církve a věřící. Pokud někdo ale nyní celý smysl pootáčí a náhradu za ukradený majetek de facto označuje za příjem a jako takový se ho pokouší danit, dostává se morálně vzato na velmi tenký led.

Petr Honzejk

Tak tenký, že se nemůže nepropadnout. Většině voličů v celkově proticírkevně naladěném Česku to sice bude jedno, nebo to možná i přivítají (proto také Andrej Babiš tuhle kartu bez obav hraje), ale na morálně pochybné podstatě danění restitucí většinový souhlas nic nezmění.

Ale to všechno jsou samozřejmě jen akademické úvahy. Jak už řečeno, jednoznačně rozhodne reálpolitika. A k její podstatě patří, že úvahy morální a bohužel někdy i právní, dokáže upozadit až k úplné bezvýznamnosti. Což je přesně to, co se nyní, v rámci „zájmu na sestavování vlády“ v mnoha ohledech děje.