Petr Holub: Sociální demokracie, rukojmí vlastní minulosti

Týká se to i Česka. Potíže tuzemské sociální demokracie už vedou ke spekulacím, jaká bude zdejší politika, až z ní ČSSD odejde. Ovšem nejhorší výsledek od roku 1935 zaznamenali v prosincových volbách britští labouristé, v září potkal stejný výpadek sociální demokraty v Rakousku. Na hranici deseti procent se v preferencích propadá tradiční levice v Německu. A tak by se dalo pokračovat od Rumunska přes Itálii po Nizozemsko. Třeba se Dahrendorfova věštba nenaplní, v každém případě ale existují důvody, proč levice v uplynulém roce skončila, kde skončila.

Čtěte také

Adam Černý: Dánská injekce optimismu evropské levici

Ve Velké Británii a Německu se prosadil poměrně jednoduchý výklad. Labouristé či sociální demokraté jsou příliš radikální, to se především projevuje v tom, že posílili vnitrostranickou demokracii, která předpokládá, že předsedu volí sami straníci.

To však vede k tomu, že se do čela dostávají radikálové typu Jeremyho Corbyna nebo nového německého tandemu Saskia Eskenová a Norbert Walter-Borjans, kteří dosud hráli ve straně marginální roli. Jejich názory nejsou přijatelné pro značnou část dosavadních voličů a zároveň nedokážou veřejnost přesvědčit, že svou kompetencí překonají dosavadní vedoucí činitele ze stranického establishmentu.

Ovšem nemusí to být radikalizace, která odhání voliče. V jiných zemích zase vadí to, že jsou lídři levice málo radikální, že se příliš spojili se státním establishmentem, a zapomínají tedy pomáhat lidem, kteří se cítí být znevýhodněni.

Populisté na vzestupu

Čtěte také

Pravice vs. levice? Ne, je to trojúhelník − liberalismus, konzervatismus a socialismus, vysvětluje politolog

Na jejich místo pak nastupují levicoví, a zvláště pravicoví populisté, kteří dokážou nejen slibovat, ale také přetavit obavy obyčejných lidí v nečekaný volební výsledek. Typickým příkladem je Itálie, kde lidé odmítli socialisty, protože se příliš starali o to, aby snižovali státní dluh, a zapomněli zvyšovat sociální dávky, jak měli dříve ve zvyku.

Pokud se tradiční levice snaží přiblížit středu, pak sice neotevírá prostor soupeřům, jako jsou v severní Evropě Zelení, ovšem prohrává stejně. Nutno podotknout, že Česko opakuje spíše italský vzor, o tom svědčí například skutečnost, že se růst sociálních výdajů a platů ve státní sféře zrychlil, když ČSSD ztratila ve vládě hlavní slovo ve prospěch populistů z ANO.

Logicky by bylo možné celý komentář uzavřít tím, že sociální demokracie prostě potřebuje najít někoho, kdo by ji dokázal vést po ostří nože mezi radikální a příliš konformní pozicí. Ovšem je možné také usoudit, že akrobatické výkony levicových politiků už občany nezajímají. Může je však zajímat něco jiného.

Komentátor serveru Echo24 Petr Holub se věnuje otázkám dopravní infrastruktury|foto: Tomáš Roček,Český rozhlas

Sociální demokracie využívá zavedenou značku, zároveň ale je pro ni historie příliš velkou zátěží. Vede složité debaty o té správné ideologii, podle které se v tom našem složitém světě budou přerozdělovat státní peníze. To sice může zajímat pár intelektuálů, ovšem volby se tím nevyhrají. Jako by se sociální demokracie stala rukojmím financí, které chce přerozdělovat, neumí však přesvědčivě vysvětlit, komu a jak chce vlastně pomoct.

Autor je komentátor serveru Echo24