Petr Holub: Odborníci proti limitům

Limity byly nastaveny v dobách, kdy byla ochrana životního prostředí jedním z hlavních politických motivů, které rozhodly o pádu komunistického režimu, a také v dobách, kdy byly důlní společnosti státními podniky.

To se za dalších dvacet let změnilo. O životním prostředí už se ve společnosti nemluví a energetické společnosti se transformovaly na bohaté a vlivné soukromé společnosti, které dokážou sledovat agresivně svůj zisk. Snahy majitelů důlních firem a vedle nich také výrobců elektřiny či teplárníků jsou jednoznačné. Je třeba získat přístup k miliardě tun hnědého uhlí za limity, protože jeho vytěžením se zajistí zisk nejméně na třicet let dopředu.

Energetici jsou dost bohatí, aby tento názor postupně infiltrovali do médií, navíc se mohou odkazovat na příklad Německa, které v rámci omezování atomových elektráren znovu otevírá jednou již zavřené doly na hnědé uhlí ve východním Německu.

Rusnok a jeho ministři tedy začali hovořit o prolomení limitů, nakonec ale od svého plánu ustoupili, i když je mohli jménem legální vlády prostě zrušit a připravit strategii, jak se k uhlí za limity dostat.

Samotná možnost, že tak vláda učiní, ovšem poukázala na důležitý rozměr sporu o limity. Najednou je vidět, jak slabá je státní regulace důlního podnikání. Slabost není pouze v tom, že náhodně ustavená vláda má pravomoc rozhodnout o rozšíření těžby. Jde o to, že se kapitálově silné energetické skupiny chovají tak, jako by jim uhlí pod Krušnými horami patřilo. Když ho mohou vytěžit, tak ho vytěží, a vláda jim má k tomu pomoci. Ve skutečnosti jim nepatří uhlí za limity ani před limity. Nevytěžené uhlí patří podle zákona státu, který by ho měl soukromým firmám prodávat. Faktem je, že důlní společnosti byly privatizovány tak, že jim pouze vznikla povinnost platit pouze tzv. „úhrady za vydobyté nerosty“, které dosahují v případě hnědého uhlí jednoho a půl procenta z tržeb. Na vytěžení a spálení milionu tun uhlí vydělají firmy, které ho vytěží a spálí, miliardu korun. Na úhradě za vytěžené nerosty z toho stát inkasuje patnáct milionů. Peníze se ovšem ke státu dostanou i jiným způsobem. Energetici platí daň z přidané hodnoty, odvody z mezd svých pracovníků, zisky nakonec státní pokladně předává i energetická skupina ČEZ. Stát se tak dostává do pozice soukromých energetických firem, jejichž strategii potichu či hlasitěji podporuje. Vláda odborníků vlastně jen tuto skutečnost pragmaticky připustila a chtěla se podle ní chovat.

Přehlíží se jenom zájem občanů Ústeckého a Karlovarského kraje, kde těžba uhlí zhoršuje životní prostředí, a také občanů celé České republiky, kteří jsou podle zákona vlastníky dosud nevytěženého uhlí. V tomto směru je tedy spor o těžební limity ukázkou selhání státu, který se nechá plně ovládat jednou zájmovou skupinou.

Energetika je ekonomické odvětví jako každé jiné, neobjede se však bez seriózního partnera z veřejné správy. Nakonec to bude vadit i samotným energetikům, že takového partnera nemají.