Petr Holub: Eurovolby otestují úroveň demokracie členských států
O evropských volbách se v Česku nemluví, což souvisí s tím, že se většina Čechů necítí být Evropany. V tom se neliší od občanů většiny východoevropských států, které se staly členy Unie teprve nedávno.
Ve většině z nich se volební účast před pěti lety pohybovala mezi čtvrtinou a pětinou, jenom ve třech státech, Estonsku, Lotyšku a Maďarsku překročila třetinu.
Role Čechů a dalších Východoevropanů ve volbách do europarlamentu přesto není zanedbatelná, protože právě tyto země volí čtvrtinu všech poslanců, přitom se ani nepočítá východní Německo.
Navíc evropské volby mají ve východní Evropě specifický rozměr. Na rozdíl od tradičních demokracií v západní Evropě nebylo v postkomunistických státech dokončeno dělení moci. Stále ještě se prosazují autoritářská hnutí či jednotlivci, kteří nechtějí konkrétní zemi vládnout jen po jedno volební období podle vůle občanů, ale snaží se svou moc upevnit na delší dobu.
Proto se například snaží podřídit všechny státní funkce i demokratické instituce sami sobě nebo svému hnutí. Za typický příklad bývá označován maďarský premiér Viktor Orbán, který dokázal před měsícem obhájit dvoutřetinovou většinu v parlamentu, ovšem jen díky tomu, že předtím vhodným způsobem změnil volební zákon.
Z pohledu východoevropských politiků, kteří se snaží vytvořit či posílit mocenský monopol, může být Evropská unie nepříjemným konkurentem při snaze ovládnout úplně veřejný život, případně stát, ve kterém působí.
Někteří z nich se tedy proti Evropě vymezují, což činí vedle Orbánovy strany Fidész také polské hnutí Právo a Spravedlnost, v českých podmínkách tento politický směr sleduje Občanská demokratická strana. Jejich přirozeným spojencem jsou britští konzervativci, kteří mají zase jiné důvody, proč se od Evropy držet stranou.
Zvláště středoevropské postkomunistické státy tedy budou rozhodovat o tom, do jaké míry se chtějí distancovat od Evropské unie a přitom svěřit své veřejné záležitosti vládě pevné ruky.
Na druhé straně je třeba přiznat, že zároveň existují politici, kteří chtějí získat na domácí scéně dominantní postavení. Nejsou však dost silní či sebevědomí, a proto chtějí naopak využít podporu nadnárodních institucí včetně Evropské unie.
Takovou kartu zvolil například Rumun Victor Ponta, Slovák Robert Fico a možná také Andrej Babiš v Česku. Právě jejich proevropské směřování však dává minimálně dočasnou záruku, že uznávají určité hranice a že nebudou sázet výhradně na prvoplánový populismus, kterým by oslovili radikální domácí voliče.
Evropské volby tedy nebudou rozhodovat o tom, jak se změní domácí scéna v jednotlivých státech, spíše budou testem soudržnosti Evropy vůči novým politickým podmínkám, zvláště nové expanzi Ruska.
Otestují však ještě něco jiného: z chování politických stran a hnutí při eurovolbách bude jasné, jak hodlají zacházet s mocí ve své zemi, do jaké míry budou respektovat demokratické instituce a do jaké míry chtějí uplatnit vládu silné ruky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
