Petr Hartman: Povodně a budovy v záplavových oblastech

Opakování katastrofálních záplav v relativně krátkých časových úsecích jednak dokazuje, že označování množství vody jako stoleté, neznamená, že se objeví znovu až za sto let, ale pouze vypovídá o jejím mimořádném rozsahu. Zároveň vystavuje těžké zkoušce lidi, kteří bydlí v záplavových oblastech. Sotva se stačí vzpamatovat z katastrofy a dát do pořádku svůj majetek, už se musí vyrovnávat s dalším běsněním živlu. Přitom nemohou čerpat optimismus z toho, že by se záplavy mohly zopakovat až za desítky let, nebo že by je před následky velké vody ochránily bariéry.

Pochopitelně na některých místech zábrany pomáhají. Tam však lidé momentálně nemusí řešit problémy se zatopeným majetkem. Na některých by snad mohly být vybudovány a mohly by velkou vodu zastavit. Většinou to však není možné. V těchto oblastech nezbývá než respektovat přírodu. To znamená brát na vědomí stav, kdy ji lidská společnost změnila natolik, že není schopna zadržovat větší přívaly deště. Poučit se z toho, kam se velká voda opakovaně rozlévá. Což především znamená, že by se v těchto oblastech nemělo vůbec stavět.

Realita je však odlišná. Nové budovy se i po negativních zkušenostech staví v místech, kde by se objevit vůbec neměly. Nejedná se o nějaké černé stavby, ale o řádně povolené příslušnými úřady. Kdyby rozmary přírody respektovaly, rozlila by se v některých oblastech voda do nezastavěné krajiny a škody by byly menší. Zároveň by ministr zemědělství Petr Bendl nemusel prohlašovat, že státní správa by měla trvat na tom, že se v záplavových oblastech nic stavět nebude.

Podobná slova zaznívala i v letech 1997 a 2002, nebyla však proměněna v činy. Stejně dopadla i předsevzetí o tom, že je potřeba pravidelně čistit koryta řek a potoků, aby více odolávala intenzivním srážkám. Po opadnutí velké vody postupně převládl názor, že je potřeba investovat peníze do jiných věcí, protože povodeň se jen tak znovu neobjeví. Není tomu tak. Proto by politici měli trvat na svých předsevzetích i v době relativního sucha a nezapomenout na ně chvíli po katastrofě.

Lidem, kteří mají tu smůlu, že v záplavových oblastech už žijí léta, by měli umožnit se přesunout do relativně bezpečných míst, kde má smysl stavět obydlí. Případně jim pomoci s opravou domů takovým způsobem, aby lépe čelily opakovaným povodním. Nejsou to recepty nové ani nijak zázračné, zároveň nejsou neproveditelné. V řadě míst by pak mohly být účinnější než investice do dalších protipovodňových opatření.