Petr Hartman: Klaus na vládě

Ke cti Václava Klause slouží, že tuto možnost příliš nevyužíval a do běžného provozu vlády nezasahoval. Stejně by záleželo na ministrech, zda by jeho návrh přijali, nebo ho pouze zdvořile vyslechli a udělali to, co by sami chtěli. Prezident by se tím pasoval spíš do role dekorace. Pokud Miloš Zeman dostojí svým slibům o aktivistickém prezidentovi, může se do této pozice postupně dopracovat. Václav Klaus ho na dálku varoval, když prohlásil, že prezident v podstatě na vládu nepatří.

Zároveň to neznamená, že na její fungování nemůže mít žádný vliv. Právě na hlavě státu záleží, koho pověří sestavením vlády. Přitom nemusí jít vždy o politika, který už dopředu disponuje ve sněmovně většinou. Stačí připomenout dva kabinety Mirka Topolánka z období prezidenta Václava Klause. Ten první byl menšinový a nezískal v dolní parlamentní komoře důvěru. Ten druhý uspěl pouze pomocí tzv. přeběhlíků.

Hlava státu může vládě komplikovat život daleko účinněji, než tím, že by pravidelně docházela do Strakovy akademie. Důkazem mohou být prezidentova veta, která Nečasův kabinet často překonával jen s vypětím všech sil. Do dění kolem vlády zasáhl Václav Klaus i tím, že nevyhověl návrhu premiéra na odvolání ministrů za Věci veřejné. Byť to má podle ústavy hlava státu učinit, Petr Nečas se proti tomu nebránil a koalice s „véčky“ ještě několik měsíců pokračovala.

Odcházející prezident zároveň působil na fungování kabinetu i tím, že měl v ODS i ve sněmovně sobě nakloněné politiky, s jejichž pomocí ovlivňoval pozici Petra Nečase ve straně i velikost vládní většiny. Pokud by Václav Klaus zasahoval do činnosti vlády pouze ve stylu předvolebních slibů Miloše Zemana a na jednáních kabinetu předkládal nejrůznější návrhy, byl by premiér spokojenější, než v momentu, kdy se odcházející prezident řídí heslem, že na vládu nepatří a přitom jí rafinovanějšími způsoby komplikuje život.