Petr Hartman: Jiří Paroubek se dobývá do sociální demokracie jako Bouška z Libně k Exnerům
„Ten pán je hotovej nezmar. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil. Takovej byl vytrvalej, že se moh stát ministrem.“ Konec citátu ze Švejka.
Napodobit Boušku z Libně se snaží člověk, který to skutečně dotáhl na ministra, konkrétně pro místní rozvoj, a později na premiéra. Bylo to v době, kdy ho ještě nikdo nevyhazoval. Naopak představoval naději pro sociální demokracii. Svým razantním a často konfrontačním stylem zvedal straně volební preference.
V roce 2006 tímto způsobem pomohl k překonání třicetiprocentní hranice. O čtyři roky později dovedl stranu k volebnímu vítězství. To však nebylo natolik drtivé, jak se původně očekávalo. Jeho způsob pojetí politiky výrazně přispěl k tomu, že se nenašlo dostatek zájemců ochotných vyjednávat s ČSSD o sestavení vlády.
Řeč není o nějakém Bouškovi z Libně vyhazovaném z hospody U Exnerů, ale o Jiřím Paroubkovi. Ten pod tlakem okolností v létě roku 2010 musel rezignovat na post předsedy sociální demokracie. Po pár měsících stranu opustil a vydal se vlastní cestou. Jeho projekt s názvem Národní socialisté – LEV 21 zkrachoval.
Paroubek v roce 2014 na veřejnosti prohlásil, že se bude raději věnovat jiným věcem než politice. Jak ukazuje současnost, dlouho se tohoto záměru nedržel. Naopak v poslední době silně zahořel touhou nosit opět v kapse stranickou legitimaci. Měl by na ní být nápis ČSSD. Pro zasloužilého člena strany by neměl být problém vrátit se mezi své bývalé kolegy, kterým před několika lety pomohl k politické kariéře.
Respektovat stanovisko z Prahy?
Jak ukazuje realita, není tomu tak. Jiří Paroubek při svém odchodu totiž obrazně řečeno prásknul dveřmi. Snažil se to udělat natolik razantně, aby - pokud možno - sociální demokracii rozbil. Podobně jako jiný bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman toho Jiří Paroubek nedosáhl.
Neznamená to, že by se s tím spokojil. Ve stylu svého předchůdce se snaží alespoň straně škodit. Když už to nejde v Praze, pokouší se o to v Cerhenicích. Až několik desítek kilometrů od svého původního stranického angažmá nalezl sociální demokraty, kteří jsou ochotni ho přijmout mezi sebe. Dokonce jim nevadí, že jejich postup odporuje stanovám.
K právoplatnému členství navrátilce je totiž potřeba souhlas tam, kde před svým odchodem působil. Jiří Paroubek ho nemá. V Praze totiž nejsou z jeho snahy o návrat nadšeni, takže se staví proti němu. Jiří Paroubek se nechce vzdát a jde vytrvale za svým cílem. V Cerhenicích našel pomoc. Otázkou zůstává k čemu?
Odpovědět se na ni dá různým způsobem. Například k tomu, aby mohl podobně jako Miloš Zeman komplikovat slábnoucí ČSSD život. Ta by nyní potřebovala na veřejnosti řešit úplně jiné problémy, než ty týkající se Paroubkovy snahy o návrat.
Vrátil-li bych se k citátu ze Švejka, Paroubkova vytrvalost mu nepomůže k tomu stát se ministrem. Naopak přispívá k tomu, že se jím po volbách nestane žádný sociální demokrat.
Strana pod vlivem vnitřních rozporů není schopna zastavit odliv voličské přízně. Proto se její čísla měřící popularitu momentálně pohybují těsně nad desetiprocentní hranicí. K přiblížení se 20 procentům by ČSSD Jiří Paroubek nejvíce přispěl tím, kdyby respektoval stanovisko z Prahy a nepokoušel se získat členství ve straně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
