Petr Fischer: Vláda není stát – ani kultura nepatří ministrovi
Myslel na lidi, ale když o ně opravdu šlo, rychle na ně zapomněl. Tak by se dalo stručně popsat chování ministra kultury Oty Klempíře. Naposledy se tak stalo při přípravě nové Státní kulturní politiky 2026–2030, kterou musel, tvrdí ministr, po svém předchůdci nechat nutně přepsat, protože dokument se neslučuje s tím, co si myslí dnešní ministr a celá vláda.
Jenže státní kulturní politika je strategický rozvojový materiál, který má s vládou společného méně, než se zdá. Je to materiál, do jehož přípravy byli v minulosti zapojeni všichni, kdo mají s kulturou co dočinění. Od toho to také není vládní, nýbrž státní kulturní politika.
Čtěte také
Ministr Klempíř ale připravil něco, co ze všeho nejvíc připomíná podrobně rozepsané programové prohlášení vlády v oblasti kultury. Ministerstvo tedy dubluje plán, který už se jednou u stolu dle příslušné ideologie strany sepisoval, a opět se to děje bez účastníků kulturního provozu.
Kdyby se sami nedopídili, že takový návrh existuje, stěží by dostali možnost se vyjádřit, kterou teď ministr Klempíř vyzdvihuje, jako projev vlastní otevřenosti a komunikativnosti.
Pan Kultura
Jinak to ani dopadnout nemohlo. Z většiny diskusí, které ministr absolvoval, vyplývá, že se považuje za jakéhosi majitele kultury, nikoli za pouhého správce, který má na chvíli tu odpovědnost resort řídit a rozvoji kultury v Česku pomáhat.
Kultura jsem já a ostatní do toho nemají co mluvit. To se projevilo už v tvrdém mocenském postoji k rozdělování dotací na základě posudků odborných komisí, které ministr lehce přehlédl, neboť rozhodovat má on, pan Kultura.
Čtěte také
Totéž se opakovalo u výběrového řízení na nového ředitele/ředitelku Národní galerie, kde byla komise jen stínovým předváděním řádnosti, přičemž všechno měl mít v rukách ministr Klempíř, který nakonec nerozhodl a provizorium v NG prodloužil.
Stejně majetnický přístup ke správě resortů mají i jiní vládní politici. Kdysi kritizovaný, ba vysmívaný postoj „Já jsem stát“, se rychle stává politickou normou, počínaje premiérskou Strakovkou a jejím přehlíživým přístupem k lidem ve vládních radách, až po ministerstvo životního prostředí, které se také příliš neobtěžuje veřejnou debatou.
Odpovědnost je vládní, to je pravda, ale stát vládě nepatří, to by si měla současná vládní koalice opakovat každý den, aby se podle toho ke správě státních institucí a celé země chovala.
Projekce vlastní politické motivace
Je to do velké míry paradox. Vždyť právě tento přístup před volbami současné vládnoucí strany kritizovaly, hlásíce se k dnes univerzálně používanému politickému sloganu “Vezmeme si naši zemi zpět“.
Čtěte také
Politická elita podle něj přestala vnímat občany a jejich potřeby a chovala se jako majitelka státu. To se musí změnit, slibovali dnešní vládci před volbami. Po převzetí moci se ale chovají snad ještě hůře než jakákoliv elita předchozí. Jako by předvolební využití kritiky „únosu státu“ bylo jen projekcí vlastní nejhlubší politické motivace, která se v dnešním každodenním postupu ministrů mění v politickou strategii.
Ani stát vládě, ani kultura ministrovi nepatří. Vždyť vláda živí kulturu jen ze slabé třetiny, ve hře jsou z dalších třetin kraje a municipality. I s nimi se musí počítat, vzniká-li jakákoliv státní kulturní politika hodná toho jména.
Mocenské ambice ministrů přitom musí zůstat stranou. Pokud svůj vnitřní boj s narcistní projekcí moci nedokážou zvládat, měli by se raději věnovat jiné práci, kde je vyhraněný sebeobdiv fanoušky žádán. Prospělo by to všem, kultuře, i té státní, určitě.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
