Petr Fischer: Stud a vnitřní změna… sine qua non
Společnosti pozdní moderní doby stojí více než ty předchozí na důvěře. A to je, jak se potvrzuje v prvních dvou desetiletích 21. století, velmi křehká jistota.
Teroristický útok na newyorské srdce moderního kapitalismu v roce 2001 ukázal, že bezpečný není svět nikde. To stejné se potvrdilo během finanční krize, která se táhne od roku 2008 a stále po ní zůstávají menší nebo větší pomníky krachu globálního finančního kasina. Klimatická krize zasahuje všechny na planetě. Pandemie covidu-19 tuto křehkost důvěry odhaluje i tam, kde si chceme být jisti nejvíce: v oblasti zdraví.
Čtěte také
Až příliš mnoho lidí věří konspiračním teoriím, až příliš mnoho lékařů a jiných specialistů zpochybňuje vážnost současné hrozby. Až příliš mnoho politiků se místo důsledného řešení situace stará o vlastní popularitu a marketingově silný mediální obraz.
V kolotoči nekonečných komunikačních střetů, které nejsou výměnou argumentů, ale srážkou názorů, na které má každý svaté právo, se tak roztékají kontury jakékoli budoucí důvěry. Kritická neschopnost komunikace – paradoxně v době, která je přeplněna zprávami, informacemi, komentáři – vede k tomu, že už nikdo nevěří skoro ničemu a nikomu. Narazili jsme jako společnost na limity svých specializací a oborů, na kritický práh jejich logiky, která je najednou tváří v tvář ohrožení života jednotlivců i společnosti jako celku zároveň směšná a nebezpečná.
Emoce na první místě
Čtěte také
Platí to i pro mediální svět, který žene narcistní touha po pozornosti. Ten se už dávno nesoustřeďuje na výkladovou hodnotu informace, ale míří na emoce. Zprávy musí diváky chytnout, aby je „bavily“, musí je rozrušit, emocionálně jimi otřást. A tak se i probíhající pandemie od počátku inscenuje jako vznešené drama, jakkoliv na dotek je to bolestná tělesná obyčejnost.
Soukromá i veřejnoprávní média – to je jedno, protože logika boje o pozornost je všude stejná – pokračují ve svých kampaňovitých mediálních náletech, jak jsou u „velkých událostí“ zvyklá, naivně podceňující efekt lhostejnosti ze zahlcení.
Jindy nabízejí své tradiční konfliktní rubriky „pro a proti“. Čím bizarnější názory se tu střetnou, tím lépe. Emoce bez patřičného filtru pak zcela neomylně rozmělňuje důvěru v mediálním prostoru, ve kterém je i v průběhu pandemie možné cokoliv. Emocionální pozornost vykloubila řád relevance, společných rozumových postupů a společenské odpovědnosti.
Absence studu
Srážka emotainmentu, moderní zpravodajské zábavy, s vážností covidu-19 odhaluje nesouměřitelnost a nemístnost tohoto způsobu komunikace. Emoce jsou najednou příliš opravdové a hádky o názor stejně směšné jako scény z Platonových dialogů, ve kterých diskutující brání své zaručeně správné názory různými nesmysly – právem se pak během rozprav s filozofem Sókratem za ně stydí, protože jsou tak naivní, nejisté, vratké. Sókrates není vlastníkem vědění, jen následuje logiku věcí a převrací, někdy dokonce manipuluje tak, že se každý musí sám sebe ptát, čemu to vlastně věřím? O co opírám své přesvědčení? A jak ho mohu obhájit před ostatními, abych se nemusel za sebe stydět a abych se s ostatními na něčem dohodl.
Dnešní média stud znemožňují, protože v nich všechny názory nivelizuje preferovaná emocionalita. I ten největší usvědčený hlupák se může najednou cítit jako hvězda, protože jeho bizarní vystupování je velká zábava. Prezident Trump, vystupující v největší reality show všech dob, by mohl vyprávět.
Život na začátku 21. století je životem na tekutých píscích. A nebude to v dalších letech lepší, v něčem bychom si ale jako společnost mohli před dalšími katastrofami ulehčit. Musíme přece už vidět, že hromadná ztráta důvěry ve všechno a všechny vychází z marnivého boje o pozornost světel slávy a ze zoufalé snahy všechny překřičet, nikomu nenaslouchat a mít vždy pravdu. Bude stačit, když si zachováme odstup k sobě, když se přestaneme bát studu za to, že nejen nemáme pravdu, ale že ji někdy, dokonce často mají ti druzí. Stud je počátkem sebereflexe a vnitřní změny a ta bude pro úspěšné nakládání s covidem a dalšími hrozbami 21. století bezpodmínečně nutná. Conditio sine qua non.
Autor je komentátor časopisu Euro
Související
-
Petr Šabata: Důvěra je teď ještě cennějším zbožím než léky a vakcína
Není divu, že lidé hledí s nedůvěrou do příštích koronavirových dnů. Znepokojivé jsou údaje o nákaze a počty hospitalizovaných, také nakažených zdravotních sester a lékařů.
-
Daniel Kroupa: Rozpad důvěry a autority
Hejna a stáda v přírodě vznikají z rozmanitých důvodů. Jedním z nich je ohrožení, na které živočichové reagují tím, že se shlukují a čelí mu společně.
-
Ani vláda, ani opozice nezískaly v koronakrizi o moc větší důvěru, než měly předtím, říká socioložka
Krizová situace v zemi neznamená, že lidé automaticky vyjadřují nedůvěru vládě, říká Paulína Tabery. A vysvětluje, že je popsán efekt, podle kterého je první reakce opačná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.