Petr Fischer: Paradoxní hnutí nové pruderie

14. prosinec 2018

„Už to tak je,“ řekl mi nedávno Jiří Peňás, „žijeme v době nové pruderie.“ Něco na tom je. Minimálně od Frlji­čovy hry v Brně, kde se na těle Ježíšově a na látce symbolu státní vlajky mělo hazardovat s dědictvím západní civilizace, a také od letní rozmarné debaty na téma porno na Vltavě se ve veřejném prostoru šíří výpady vůči modernímu umění, které je, krom jiného prý zbytečně, prvoplánově, a tudíž záměrně vulgární.

Vysílat filmy ze současnosti před 22. hodinou v souladu se zákonem se téměř nedá, protože chtějí-li být tato díla současná a autentická, nemohou mluvit jinak, než jak to běžně činí společnost.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, regulátor mediální scény a dnes už také hlídač vysílané „čistoty jazyka“, se poté jala pečlivě sledovat mluvu v televizích (zákon je zákon…ale předtím nebyl?), a tak se zápisy z jejích zasedání plní sprostými slovy, ať už jde o odkazy na novácký formát Tvoje tvář má známý hlas, na horolezecký dokument nebo na umělecky ambiciózní seriál Lynč, vyrobený ve spolupráci s nejznámější evropskou uměleckou televizí Arte.

Vysílat filmy ze současnosti před 22. hodinou v souladu se zákonem se téměř nedá, protože chtějí-li být tato díla současná a autentická, nemohou mluvit jinak, než jak to běžně činí společnost. Ano, dnešní jazyk je prošpikován vulgarismy, které však často plní jen funkci slovní vycpávky a v mnoha kontextech už nemají ani pejorativní či útočný, nebo dokonce urážlivý význam, protože jsou něčím jako hybridním slangem, výrazem příslušnosti k určité subkultuře. Staré dobré „vole“ dnes automaticky, tedy mimovolně vyslovují (podobně fungují psané zkratky na sociálních sítích „woe“, „tvl“) i poslanci či moderátor populárního zábavného pořadu (nejen Jan Kraus).

Z chystaného seriálu Lynč

„Původní“ význam těchto i jiných slov, jestli něco takového existuje, se dávno setřel. Samostatnou otázkou je, jak v těchto souvislostech hodnotit třeba lascivní narážky v různých zábavních pořadech typu Moje zprávy, Všechnopárty či StarDance, což je rovina, kterou „hnutí nové pruderie“ paradoxně zcela přehlíží, ale to už by bylo trochu jiné téma. Postavení RRTV je v této věci nešťastně paradoxní: rada musí hlídat zákon a použití vulgarismů ve vysílání je v něm zkrátka upraveno tak, že je nelze použít ani v uměleckých dílech prakticky nikdy před 22. hodinou. A tak se regulátor stává čárkujícím automatem sledujícím výskyt explicitnějších výrazů ve vysílání. Absurdita situace, kdy zákon de iure omezuje odpovídající prezentaci moderního umění v časech, kdy ho většina společnosti může otevřeně a kriticky vnímat, a tím mu i rozumět, je bohužel pod vlivem nové pruderie často umocňována vpádem do končin, kde to ani z hlediska zákona není nutné.

Hanbatá barokní nahota

Takové je třeba napomenutí RRTV směrem k vysílání kultovního filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž, který byl kritizován za to, že těsně před půlnocí bez varování „hvězdičkou“ obsahoval scény „kanibalismu a velmi necitlivého, neuctivého zacházení s lidskou mrtvolou“, což podle rady mohlo vést k ohrožení mravní výchovy dětí. Necháme-li stranou otázku, kolik dětí sleduje televizi čtvrt hodiny před půlnocí − a tedy kolik jich mohlo být reálně ohroženo −, zůstává daleko zásadnější námitka související s interpretací uměleckého díla. Film Mrtvý muž je nepřímým básnickým rozhovorem Jima Jarmusche se symbolistním, mystickým světem jiného básníka, Williama Blakea. Vše, co z tohoto filmu vyzařuje, je metaforické, básnické podstaty a vůbec to nelze brát v podivné „doslovnosti“, která našla místo v zápisu RRTV a která, ať už vědomě, nebo nevědomě pramení z prostředí „nové pruderie“. Nejde samozřejmě o český fenomén.

03287317.jpeg

Podobná hypercitlivost či přecitlivělost se objevuje i v mezinárodních sítích. A tak se například stalo, že Facebook smazal Rubensovy obrazy, protože byly „hanbaté“. Čtyři sta let stará barokní nahota zřejmě mohla ohrozit mravní výchovu mládeže. Děje se to i na českých sociálních sítích. Facebook mi jednou zablokoval příspěvek, v němž jsem ke zveřejněnému článku o Frljičově hře v Brně přidal fotografie z inscenace Naše násilí, vaše násilí. Ačkoliv na fotografii nebylo fakticky odhaleno vůbec nic a nebyly ani explicitně násilné, příspěvek byl zablokován se zdůvodněním, že porušuje pravidla Facebooku (muž odhalený do půli těla). K podobnému zásahu došlo při naší síťové rozmarné hře s vizuálním umělcem Jiřím Davidem, který reagoval na můj post obrázku ženy se zdůrazněnými houslovými křivkami postem slavné fotografie Man Raye, která byla evidentně předlohou tohoto krásného exlibris. Žena sedící zády ke kameře a vystavující houslové vykrojení pasu své ikonicky ženské postavy byla pro Facebook moc. Klasik Man Ray dostal zákaz! A to ještě těsně předtím svobodně vtipkující Jirka David získal výmaz svého postu, na němž stojí nahý, ovšem zbavený ve photoshopu hrdosti přirození, aby usvědčoval algoritmus z neznalosti a špatného naprogramování nahoty.

Naše násilí, vaše násilí

Nová pruderie zabíjí kontext

Nová pruderie nemá jasné zákonitosti; je pružná, tendenční, výběrová. Otevřeně provokující hlava státu je za své výrazy částí veřejnosti vyzdvihována coby upřímný hrdina, který „vyslovuje věci tak, jak jsou“. Oplzlé výroky harašících veřejných figur jsou považovány za boj proti politické korektnosti, která je ale zároveň novou pruderií paradoxně vzývána, jde-li o nahotu či o otevřenost sexuální. Mozart, Shakespeare a další autoři se mohou změnit ve sprosťáky, protože „pod rouškou vznešené formy šíří lascivní a vulgární témata“, a skuteční oplzlí pěvci ulepené lásky dostávají se souhlasem lidu státní řády za zásluhy. „Proč nemůže dnešní spisovatel psát tak krásně a bez ošklivých slov jako kdysi Karel Čapek,“ ptal se mě posluchač, který zuřivě bojuje proti ostřejším výrazům v umění, neboť „nejsou nutné a dobrý spisovatel to zvládne i bez nich!“. „A víte, milý příteli,“ odpovídám, „že i ten úžasný a skvělý Karel Čapek dokázal napsat slova jako 'prdel', 'hovno', 'idiot' či 'debil'? Ale vždy v přesném kontextu, kdy to v rámci díla mělo smysl… a o to − o pravost a věrnost kontextu − jde i v současném umění.“

Orwell neskončil, Orwell trvá… a (někdy) dělá dobře mně i tobě.


Nová pruderie neútočí primárně na slova, míří na souvislosti, na kontext, tedy na určité způsoby myšlení. Vytrhává věci z kontextu, aby kontext zabila a s ním i interpretaci, smysl a určitý způsob přemýšlení a cítění. Touží po omezení perspektiv, po redukci pohledů na svět na jeden pohled. Proto také tak často míří na umění, které představuje úplně opačnou tendenci. Současné umění se ze všeho nejvíc podobá sociální laboratoři; společnost v tomto prostoru může objevovat nové souvislosti, uvidět to, co jinde vidět není, rozmluvit věci, které jinak nemluví, vyzkoušet jiné vidění a cítění, zažít zkušenost zjinačení sebe sama, což je specifická zkušenost, která je pohonem moderního světa. Neustálé stávání se jiným, a přitom zůstávat stejným, to je paradox moderní doby, na nějž dnešní lidé dokonale atomizovaného světa velmi často reagují tím, že brání koncept jakési vrozené neměnnosti: světa, životní moudrosti, sebe.

Toto není vtip. Po pornu na Vltavě mládež prý ohrožuje už i Mrtvý muž od Jarmusche

Z filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání upozornila Českou televizi na porušení zákona. Mohla podle ní ohrozit mravní vývoj dětí odvysíláním filmu Mrtvý muž Jima Jarmusche na kanále ČT art. „Film obsahoval drastické záběry, zejména scénu s hrubým zneuctěním mrtvého těla ve 23:34 hodin a scénu s praktikováním kanibalismu ve 23:35 hodin,“ zdůvodnila své rozhodnutí Rada. ČT sice film uvedla v čase, který zákon připouští, ale neoznačila jej „hvězdičkou“ po celou dobu vysílání.

Všichni jsme metafyzici

S novou pruderií souvisí i ta podivná rozprava o homosexualitě a její nepřirozenosti, která zaplavuje veřejný prostor v mnoha podobách, ať už je to piťhovská „debata“ o istanbulské deklaraci či odpor vůči stejnopohlavním manželstvím, který se opět odvolává na „lidskou přirozenost“. Vzpomínám v této souvislosti na své setkání s hnutím Pegida v Drážďanech. Strávil jsem tehdy pozoruhodnou hodinku uprostřed demonstrace a byl udiven tím, kolik času řečníci hnutí (velmi charismatičtí) věnovali odsuzování homosexuálů, vyvolávání strachu z homosexuál­ního pošpinění lidské rasy, zejména pak prostřednictvím legitimizace homosexuality ve školních rozpravách o podstatě lidské. Slovo „homosexuál“ bylo na demonstraci Pegidy skloňováno podobně často a se stejným odporem jako výraz „muslim“. Snad jen s tím rozdílem, že muslim je cizinec, který přichází do západní, myšleno křesťanské kultury (ne, to opravdu není samo sebou, Západ není založením primárně křesťanský) z jiného civilizačního okruhu, a je tedy vnějším nepřítelem. Homosexuál je pro novou pruderii také cizím, jenže pochází z vlastního civilizačního okruhu, a je tedy nepřítelem vnitřním − muslimem své kultury. Někým, koho je legitimní omezit, marginalizovat, případně vypudit ve jménu přirozenosti, vycházející ze zvláštního kulturního dogmatismu, ze specifické západní víry.

Ohlédnutí za Hovory z Lán: „Schwarzenberg jako maskot“, negativní deviace i vulgarismy v přímém přenosu

Prezident Miloš Zeman

V listopadu 2014 odvysílal Radiožurnál poslední díl obnovených Hovorů z Lán s prezidentem Milošem Zemanem. Hlava státu k občanům na vlnách veřejnoprávního rozhlasu promluvila celkem sedmkrát. Připomeňte si jednotlivé díly Hovorů z Lán s Milošem Zemanem!

V podtextu nové pruderie je tedy metafyzická rozprava o podstatě člověka, která byla v posledním století filozoficky, sociologicky i antropologicky rozmetána, protože každé pojednání o přirozených podstatách se nakonec ukazuje jako konstruktivistická fikce, byť někdy i užitečná. Přesto se najdou lidé, kteří tyto předměty metafyzické společenské víry považují za „tisícileté“ základy naší civilizace a ohání se jimi jako božími insigniemi. V mnoha podobách nové pruderie se nám vrací výrok tehdejšího prezidenta Václava Klause, který před deseti lety v otázce na metafyzickou podstatu jeho argumentace o lidské přirozenosti ve vztahu ke změnám klimatu a dalším hodnotovým otázkám odpověděl moudrým pokyvováním a prorockou větou: „My všichni jsme metafyzici.“ Doba postfaktická má mnoho bojišť, tím hlavním nemusí být politické pole na sociálních a jiných mediálních sítích, kde politici celého světa chtějí vyhrávat boj o vytvoření „svého lidu“, který je donese k moci. Jak naznačuje nová pruderie, esenciální změny se dějí v jazyce jako prostoru značení a interpretace, který je ve jménu metafyzických tisíciletých pojmů a věr dnes zase třeba omezit, svázat a poté ovládnout orwellovskou novořečí. Řečeno s moderní českou popovou klasikou: „Orwell neskončil, Orwell trvá… a (někdy) dělá dobře mně i tobě“.

Psáno pro Hospodářské noviny

autor: Petr Fischer
Spustit audio

Související

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.