Petr Fischer: Lepivé protesty čili nalep se na svého politika
Světem letí nová móda přilepování. Začalo to vcelku nevinným políváním zasklených ikon moderního malířství, pokračuje to přilepováním se k ikonám automobilového průmyslu. Protestovat proti něčemu tím, že se přilepím k věcem, na které rád zírá celý svět, může mít různé důvody.
Jednou to byl protest proti rozhozeným hodnotám západní civilizace, která se dojímá pěknými obrázky za obrovské miliony, zatímco miliarda lidí hladoví. Podruhé kritika autoprůmyslu, který zaplavuje svět zplodinami a dělá z lidí funkce stroje.
Čtěte také
Nakonec ani jedno z témat, o která šlo, nebylo v diskusích důležitá. Centrem zájmu se staly limity protestu, tedy jistá, řečeno s klasikem, neodvaha vyhrotit situaci a ničit to, co brání lidstvu v pochodu po dobré cestě. Zvláštní, že se tentokrát zapomnělo na Milana Knížáka, který stál v Česku u prvních happeningů a který kritizoval falešnost takových gest vždy tím, že pokud nejsou dotažené do konce, tedy až k trestněprávním důsledkům, je to jen simulace protestu a boje za lepší zítřek.
Všichni ale přehlédli to hlavní: totiž lepidlo. V centru nebyli ani rajčatové polévky, drahá auta, Monet či van Gogh, nýbrž lepicí hmota, která bráni odstranění lidské překážky z konkrétního místa pohledu. Smyslem protestu také nebylo ničit, jak napovídala boomerská generace, zhnusená aktivismem všeho druhu, nýbrž udržet pozornost. A jak jinak to zajistit než tím, že se přilepíte na místo, kudy chodí nekonečné proudy lidí.
Vlepovat se na těla politiků?
Proliferace, až inflace lepivých protestů naznačuje, že ve veřejném prostoru vzniká vážný problém. Boj o pozornost je natolik roztříštěný a zároveň všudypřítomný, že už se málokdo nechá o pozornost připravit a přitáhnout ji k něčemu, co za pozornost skutečně stojí.
Čtěte také
Zvlášť velký odpor pak vzniká, když se o pozornost bojuje tak přímočarými prostředky. Má to dokonce zcela opačný efekt: místo přilepení se na obrazovky a mysli lidí, o což protestujícím šlo, jsou diváci od obrazovek odpuzování a vlastní mysl před přenosem poselství protestujících chrání. Lepidlo nedrží, spíše vyvolává alergickou reakci.
Narážíme tu na obecnější problém pozdně moderních společností: přemíra informací vytváří informační nevolnost a s ní šířící se lhostejnost k tomu, co se děje kolem nás. Pěny dní je už tolik, že se v ní nikdo moc nechce ráchat, natož aby k ní přilepil svou pozornost a věnoval jí vlastní psychickou energii. A tak i ty největší hrozby světa, jako jsou klimatické změny či drancování krajiny kvůli vzácným kovům do mobilů, notebooků a elektroaut, zůstávají přehlíženy jako otravný informační smog.
Lepidlo, jak vidno z této marketingové mlhy, módní trhák veřejných debat neudělá. Není ale vyloučeno, že šlo jen o nalepení na špatném místě. Protesty by možná byly účinnější, kdyby se aktivisté nalepovali přímo na těla odpovědných politiků, kteří zapomněli na to, že nesou odpovědnost nejen za sebe a svou stranu, ale i za neřešené globální problémy. Nosit na sobě takto přímo tíhu odpovědnosti je přece jen něco jiného než šaškování v televizních pseudodiskusích ve stylu pro a proti.
Milí bojovníci za lepší svět, je to jednoduché, zkuste se trvale vlepovat do myslí a na těla politiků, se kterými musí budoucí svět vyjednávat. Konečně, lepidla je všude dost. Alergická reakce, která jistě přijde, a částečně už přišla, je v tomto případě žádoucí. Lepší alergie než úplná lhostejnost.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
