Petr Fischer: Hledání nové ODS, spíše pořád Spolu
Komunální volby nabízejí často relativně velmi odlišné výsledky. Nejvíce tehdy, když chceme měřit úspěch jednotlivých stran. Nejparadoxnější obraz nabízejí zisky a ztráty občanských demokratů. Ačkoliv ODS přišla ve volbách o více než 500 zastupitelů, tedy o stejný počet jako plošně stále nejúspěšnější lidovci, uspěla výrazně v Praze, ale bude se podílet na vládě i v Brně.
Čtěte také
ODS však vyklízí jiné staré symbolicky důležité bašty. Například zcela zmizela z libereckého zastupitelstva, tedy z města, kterému téměř čtvrtstoletí vládla a které bylo považováno za skrz naskrz odéesácké a dodnes je pomníkem porevoluční pravicové politiky.
Značka starých dob
Komunální volby také ukázaly, jak doširoka se ODS snaží rozkročit, aby přežila radikální proměnu české politické scény a nedopadla jako její velký rival z 90. let a začátku nového tisíciletí sociální demokracie, která už dávno vyklidila pozice ve velké politice a k bezvýznamnosti míří i na komunální úrovni (sociální demokracie má už jen 200 zastupitelů, tedy osmkrát méně než ODS).
Čtěte také
ODS zatím drží i díky propojení s jinými stranami. V Praze kupříkladu získala 11 mandátů, šest jich na společné kandidátce vybojovala TOP 09. V Brně má ODS devět mandátů, TOP 09 tři, nestranická lídryně společné kandidátky Kamila Zlatušková ještě jeden mandát k tomu.
Ukazuje se zkrátka, že společná kandidátka byl dobrý tah a je nutností, protože sama o sobě by ODS nebyla ve velkých městech tam, kde dnes je. Voliči na takové propojení slyší, značka Spolu tedy není ještě mrtvá. Značka ODS je ale poněkud matná a zaprášená nánosem starých dob.
I novost má své meze
ODS se zatím neproměnila ve stranu nového střihu. Pořád jako by věřila, že může být stranou starého ideologického vymezení jen v jiném, přijatelnějším obleku. Brněnský experiment s lídryní, která s ODS nemá ideově nic společného a se stranou ji pojí jen blízkost k bývalé primátorce a zájem o dobrou budoucnost Brna, ale naznačil, že i novost má v ODS své meze.
Čtěte také
Ne snad že by Zlatušková nezaujala, její názorový rozchod s dědictvím ODS byl ale tak radikální, že už ani nemělo smysl používat starou značku. Krizi identity ODS pak nejsilněji vyjadřoval kontrast Brna a Prahy.
Tomáš Portlík v Praze nabízel spíše starou ideologickou představu o městské politice, která se s představou brněnskou moc nepřekrývala. Která ODS je ta pravá, se mělo ukázat až ve volbách.
Jenže Portlík se správně vidí jako jeden z vítězů, Zlatušková bude v Radě a „její“ ODS se bude v Brně podílet na moci. Uspělo tedy obojí propojování s jiným politickým živlem, než je ten klasický liberálně-konzervativní počínající kdesi v 90. letech.
Jak vyřešit krizi identity?
Pro ODS je to důležitá zpráva. Má totiž dál dvě možnosti: více se ideově vymezit, aby si vyřešila svou krizi identity a byla sama sebou, anebo se dál postupně rozmazávat a propojovat s TOP 09 a jinými vlivy a pokusit se zabrat široký politický střed s více či méně silnými pravicovými odstíny. Jinak řečeno: ODS, nebo Spolu, které jednou bude třeba celé už zase jen ODS?
Druhá cesta se zdá být z hlediska výsledků přínosnější, jakkoliv se může zdát, že se v takovém spojenectví ODS ztrácí. Nikoli. Taková spojenectví dokážou jako jediná překrýt silně negativní auru staré politiky, s níž je ODS spojena.
Otázkou je, jak dlouho takové překrytí ještě bude fungovat, jinak řečeno, jak hluboký je dopad porevoluční minulosti ODS na její nejbližší budoucnost.
Moc špatné minulosti lze zlomit jedině politickým úspěchem v současnosti. Brno a Praha zatím nabízí nové ODS a Spolu šanci na reparát, respektive na to, aby dokázaly, že jsou prospěšnou moderní politickou silou, nikoli odvarem pochybné minulé slávy.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

