Petr Fischer: Fotbalový soud mezi božskou rukou a okem robota
Moderní sport je už tak rychlý, že se neobejde bez technické pomoci při posuzování. Nejvíce je to patrné v hokeji, kde existuje videorozhodčí už dlouhou dobu. Ani fotbalisté už bez video asistenta rozhodčího (VAR) nesehrají na nejvyšší úrovni jediný zápas. S VAR a s technikou vůbec je ale velká potíž, jak dokazuje i probíhající mistrovství světa ve fotbale, kde se už několikrát kvůli VAR otřásla zem.
Čtěte také
Technika umí věci změřit nebo obrazově zaměřit, rozhodovat ale musí lidský rozum a hlavně cit pro hru, což je faktor technicky nezachytitelný. S měřením takový problém není, i když dodnes panují jisté pochybnosti, zda o postavení mimo hru má nakonec rozhodnout počítačově rekonstruovaný milimetrový rozdíl v postavení nohou nebo v náklonu ramene útočníka, které je jako při cílové fotografii ve sprintu v ofsajdu třeba před malým kouskem kolene příslušného obránce.
Nelidský pohled tu automaticky dává poslední potvrzení, čímž zbavuje soudce odpovědnosti za chybu. Stroj prostě v této věci chyby nedělá, ať už si o milimetrových ofsajdech a jejich zvráceném vlivu na hru a její prožívání myslíme cokoliv.
Pod palbou kritiky
Jiný příběh vzniká při posuzování složitých situací v pokutovém území, kdy stroj nabízí jen pohledy z mnoha úhlů a pomocník soudce VAR je k ruce hlavnímu rozhodčímu, který musí celou věc definitivně zhodnotit a rozhodnout.
Mít VAR dnes, nedal by asi Diego Maradona na MS v Mexiku v roce 1986 svůj slavný gól božskou rukou, díky němuž Argentina zamířila ke světovému titulu. Bylo by to snad spravedlivé, ale fotbal by přišel o jedno ze svých mýtických vyprávění, otevírajících debatu na téma spravedlnosti ve sportu, která se samovolně přelévá do obecnějších otázek lidského souzení vůbec.
Čtěte také
Nebyla nakonec ta Maradonova ruka opravdu božského, nelidského charakteru, když ji musíme usvědčovat nelidskými, technickými prostředky? Technický obraz dnes odhaluje běžným okem neviděné, ale nemá onu ofsajdovou přesnost, vše potom musí tak jako tak posoudit lidské vidění a myšlení, tak jako v lidském světě převážně, rozhoduje intepretace, nikoli zobrazený fakt!
Filmoval Harry Kane, když v zápase Anglie s Kongem padal v pokutovém území, a pokud ano, proč nedostal karetní trest za podvádění? Strčil skutečně německý obránce Anton brankáře Paraguaye, nebo i ochránce paraguajské branky přifilmoval dotek soupeře, kvůli němuž později neplatil německý gól, jenž by zřejmě rozhodl nastavení a Němci by šli v turnaji dál? Debatních témat souzení s VAR bude po tomto MS nespočet a VAR se jako pomocník opět dostane do palby nekončící kritiky.
Otevřené prázdné místo
Pro naše běžné souzení plyne z těchto debat důležité poučení. Ani očité svědectví stroje není často s to ukázat realitu takovou, jaké je, protože realitu si vždy konstruujeme jako osobně zabarvenou, jako naše vidění, do něhož kromě konkrétní situovanosti vstupuje nekonečné množství faktorů. Jistě, že v podvědomé úctě k velkým hráčům se filmování nepíská a odpustí se nějaké to kopnutí či strčení, a kdo by jen tak dal červenou Messimu za oplácení, že?
Lidské souzení, i to fotbalové, zkrátka musí vždy počítat s jistou mírou nepřesnosti, která se samozřejmě bude vždy na určitém pozadí interpretovat jako nespravedlnost. Možná by se ale mělo říct, že spravedlnost se bez této protiváhy „chyby“ neobejde. Je to chyba zabudovaná do systému, otevřené prázdné místo, bez nějž by nebyl systém živou konfigurací lidských možností, nýbrž pouhou funkcí stroje.
VAR tedy nepřinesl do fotbalu přesnost a jistotu, která se od něho čekala. Často brzdí plynutí hry a nechává publikum i hráče zažít předčasné výbuchy radosti a následné vlny smutku. Připomíná nám ale, že technika lidská dilemata posuzování nevyřeší zřejmě nikdy. A že je možná pořád lepší riziko zásahu božské ruky, než robotické algoritmické měření proměnlivé krásné hry.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
